V démonské zemi na severu se začínají Relové připravovat na návrat své magie, jež ztratili s přičiněním bohů před několika sty lety při válce. Tu jim má navrátit jejich korunní princ, jež je dítětem z proroctví - synem hlavního démona podsvětí. Úkol...
Odvedli mě zpět do hradu tyčícího se k temným nebesům v samém srdci Perelu. Rytířů zbylo devatenáct.
Když jsme projížděli lesem po cestě, viděla jsem na uježděné půdě padlá těla, která jsem dobře znala z tábora vzbouřenců. Čarodějky, podivné bytosti s kůží jako kamenní či kůra stromu. Rudá, černá a nazlátlá krev splývající do jednoho. Prázdné pohledy. Hledala jsem s tíhou na hrudi Anitu, Zerela a Gerla. Ale ani jedno z nich jsem mezi mrtvými neviděla.
„Kde je Emer?" zeptala jsem se chraplavým hlasem.
Rytíř, který mě vezl na svém koni před sebou klidně odvětil: „Ztratila se během boje."
Zřejmě ho ani trochu netrápilo, že se zdejchla. Emer jim možná nabídla moc, ale já ji doopravdy držela v třesoucích se dlaních. Jenomže na rozdíl od ní jsem po ničem z tohoto neprahla. Neměla jsem zapotřebí, aby přede mnou ostatní padali na kolena, podlézali mi a falešně lichotili. Nechtěla jsem moc. Chtěla jsem jen konečně ochutnat svobodu. Být volná. Nic z toho jsem ale nedostala.
*
Ještě v tu noc mě v královských komnatách navlékly do těžkých šatů. Korzet se pyšnil barvami umírajícího slunce a na něm se vyjímaly vyšívané vzory různě se proplétajících černých hadů. Někteří z nich měly malá křídla.
Obsypaly mě zlatými šperky, až jsem pod jejich váhou cítila svou křehkou smrtelnost. Tíha a žár v mém nitru nikterak nepolevili. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem uvažovat. Svět se mi před očima sbíhal do jednoho bodu a i ten se nejasně mihotal.
Zapletli mi vlasy do drdolu u zátylku. Oči mi zvýraznili černou, bledé tváře namalovali rudou a protáhli do ztracena až po spánky. Rty měly ten samý odstín krve. V zrcadle jsem viděla někoho cizího. Arara za mnou měla rohy. Reálné, skutečné rohy. Spokojeně se culila na všechny strany jako mlsná kočka a pobrukovala si.
Vrátila jsem jim moc. Omylem jsem ji vyjmula. Jak jsem to udělala? Bohové, jak?
Do komnat vklouzl Relon - rádce bývalého krále a poté i Emer. Prohnaně se usmíval a prohlížel si mé ruce pokryté zvláštním tetováním hrou stínů podivně se kroutících plamenů. Zdály se jako živé. Nepálily ale. Už ne.
I on měl rohy. Všichni je měli. Temně rudé vlasy si pro tentokrát sepnul do culíku.
Přešel až ke mně, nebojácně shlédl dolů na mou maličkost a neuctivě se sklonil k mému uchu. Ovanul mě jeho horký vlahý dech. Šeptal mi a shazoval veškeré titěrné naděje, které mi do té chvíle ještě zbyly. Bortil hradby mé duše. Dupal na střípky naděje, jež mi zbyly po tom všem, co jsem za poslední týdny prožila.
Když jsem poté v doprovodu rytířů - jako bych byla nějaký vznešený vězeň - kráčela v Trůní síni k Dračímu trůnu, skoro jsem nebyla schopna polapit dech. Po obou stranách hořely v mísách na stojanech ohně, stejně tak jako okolo pódia s trůnem. Dvořané mě sledovali s ostražitostí a nedůvěrou. Viděla jsem ale i respekt, který jim ke mně náhle narostl spolu s rohy. Uklonili se mi. Hluboce a dlouze.
Rytíři stáli všude u dveří. Hlídali veškeré východy. Dokonce i okna a vstupy do tajných chodeb. Zpozorovala jsem toho samého rytíře, který mě kdysi naháněl od bran hradu, a který mě posléze vláčel při započetí třetího měsíce do mé chladné cely. Dokonce položil trnitou korunu na hlavu Emer. Helmu měl pro tentokrát sundanou a držel ji v rukou. Rudé vlasy mu padaly do krutých očí. Obličej měl tvrdý, rty pevně semknuté.
Relon pronášel řeči dávných jazyků, které jsem neměla možnost znát. Hlas měl hrubý a plný surovosti. Holdoval Temným bohům a démonu Opetovi - jejich stvořiteli. Přinutil mě pokleknout před trůn a s krutým úšklebkem na rtech pozoroval, jak se chvěji hrůzou. Nebylo úniku. Nebylo možnosti. Již ne. Nikdy jsem ve skutečnosti nemohla uprchnout. Osud mě vždy uvrhl do nových pout a řetěz od nich se pokaždé o trochu zkrátil a přitáhl mě blíž k nehynoucí zdi z prastarého kamene.
Když jsem poté vstala a usedla pomalu na Dračí trůn, na mou hlavu položili zlatou korunu propletených šlahounů s trny. V ten moment mi došlo, do jakého obrovského průšvihu jsem se dostala. A když volali: „Sláva královně, sláva jí a dlouhý život," došlo mi, že zde královnou doopravdy nebudu. Neměla jsem žádnou moc krom té, která jim navrátila rohy a ztracenou sílu a ani tu jsem nedokázala ovládat. Pokud měl Relon doopravdy Taela, byla jsem jen bezmocnou loutkou. Z jedné klece jsem padla do druhé. Nyní mě ale místo náhrdelníku Sorelé držela v šachu koruna, kterou mi položili na hlavu.
Zvony ve městě začaly vyzvánět tu krutou pravdu a ten zvuk se nesl dál a dál, za mnohé kopce, lesy a řeky a nesl se až do Lezum; do mé domoviny, která mě jistě zavrhla pro to, kam jsem se tak bezhlavě vydala. Již jsem neměla domova ani rodiny. Stala jsem se nikým.
„Sláva královně, sláva jí a smrt všem nepřátelům. Ať Feram vzkvétá pod její vládou a navrátí mu jeho slávu. Nechť žije královna!"
Nechť žije.
*vlastní ilustrace*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
KONEC PRVNÍHO DÍLU
*poznámka autorky*
Tak jsme se dostali na konec prvního dílu této třídílné série. To znamená, že ještě další dva díly jsou na cestě! <3
Již dnes vydám první kapitolu druhého dílu a budeme pokračovat jako do nynějška: Každou středu a neděli nová kapitola. Další díl nese název: Plameny zkázy. Budete ho moct naleznout na mém profilu.
Jsem neskutečně vděčná za všechny, kteří čtou příběh Neol a objevují tajemství, historii a budoucnost kontinentu Zeras. Vaše votes a především komentáře mě podporují v tvorbě a za to vám moc děkuji!
