Plameny moci✔

DEVATENÁCTÁ

Stála jsem před dveřmi do princových komnat a váhala. Strážci po mně nenápadně házeli pohledy a nejspíše byli z mého chování více nervózní než já sama. Už jsem jen čekala, kdy oni sami otevřou a strčí mě dovnitř, abych stále nepřešlapovala z místa na místo a nervózně si nemluvila ruce.

Celé odpoledne mě Ardel ignoroval. Neviděla jsem ho. Nepovolal si mě. Dokonce mi překvapivě ani nevlezl do pokoje, když jsem se šla vykoupat. Jenomže když začalo pomalu zapadat slunce, přišel pro mě jeden ze stráže. V první vteřinu jsem se lekla, že je tu kvůli mému uvěznění, ale jen mi sdělil, že si princ žádá mé přítomnosti. A tak jsem šla.

Položila jsem opatrně ruku na kliku ve tvaru spícího draka. Chladný kov mě zastudil na dlani a připomněl mi, jak se mi chvěve ruka. Stráže napjatě vyčkávali, až konečně otevřu a vejdu dovnitř. Propalovali mě pohledy vhodnými ještěrů. „Co je?" Ve vteřině se znovu napřímili a svůj zrak upínali na zeď před komnaty. Protočila jsem nad tím panenky a odhodlala se k otevření dveří. Vešla jsem dovnitř a než jsem se nadála, dveře za mnou jeden ze strážců zavřel. Leknutím jsem nadskočila. Měla jsem co dělat, abych je se vší nestydatostí neproklela.

Když jsem prošla komnaty váhavě až do jeho ložině, ovanul mě jemný průvan. Měl otevřené balkonové dveře. Tmavě rudé závěsy z jemné látky se vzdouvaly do prostoru a pluly jako vlny na moři. Večerní slunce vrhalo do místnosti z balkonu jasný proud světla prosycený prachem a skrze ten proud, jako by se sypaly hvězdy.

Místo abych se třásla strachy ze své nejasné budoucnosti, jsem jen zatnula dlaně v pěst a pohlédla na křeslo uprostřed místnosti, na kterém se rozvaloval korunní princ. V jedné ruce svíral jablko a tou druhou pomocí nožíku znova ukrojil kousek ovoce a vložil si ho líně do úst. Na menším kamenném stolku před ním měl položené nohy.

Mlčela jsem a se zamknutými rty ho nadále pozorovala.

Měl na sobě svou masku se zatočenými rohy a kožený úbor s černými vzory křídel ptáků. Vlasy si elegantně sčesal dozadu. Při pohledu na něj mi naskočila husí kůže. Nejenže já nevydala ani hlásku, ale ani on se neměl zřejmě k hovoru. Bála jsem se, že nyní přijde něco, co naplní můj trest. Děsila jsem se ticha, ale více jsem se hrozila toho, čím by ho mohl rozpustit.

Uběhlo dalších několik minut, kdy jediný zvuk, který ke mně doléhal, byl chod města a přežvykování jeho jablka. Nevydržela jsem to.

„Proč jsi mě sem zavolal?"

Ani to s ním nehnulo. Ukrojil si další kus ovoce. Než si ho ale stihl přiložit ke rtům, zcela nezáživně pronesl: „Dnes proběhne ples. Půjdeš tam se mnou, jakožto má Sorelé."

To už jsem věděla. Vzpomněla jsem si, jak mi to řekl Zerel. „Nic víc?" zeptala jsem se nejistě.

„Co jiného jsi očekávala, Neol?" Zbytek jablka odložil líně na stolek a spolu s nožíkem elegantně vstal. Napjatě jsem očekávala, než ke mně dojde. Nejasně jsem viděla, jak se hravě pousmál a pozvedl ruku, aby se mohl dotknout mých vlasů. Nechápala jsem, co s nimi všichni mají.

„Celý den jsi mě nepovolal," řekla jsem rozvážně. „Proč?"

Mírně naklonil hlavu na stranu a kdyby neměl tu pitomou masku, viděla bych, jak se pod ní jistě mírně mračí. „Nemusím ti odpovídat na otázky. Ani bys je klást neměla. Ani jako Sorelé na to nemáš právo. Ne v mé přítomnosti." Zastrčil mi pramínek vlnitých vlasů za ucho. Začínala jsem mít neblahý pocit. Raději jsem se koukala na jeho koženou zbroj na hrudi. Takto zblízka jsem si všimla vyřezávaných drobných znaků a zdobení mezi namalovanými křídly, které z větší dálky nebylo vidět.