Plameny moci✔

ČITYŘICÁTÁPRVNÍ

Byla jsem na bitevním poli. Okolo mě hořely prapory tmavě šarlatové barvy, jakou má zaschlá krev, se znakem nedokončeného kruhu. Mimo ně se v krvi máčely prapory oranžové, bílé, hnědé a modré barvy. Na nich byly symboly kmenů Lezumu.

Ovál mě ledový štiplavý vítr nesoucí s sebou železitý pach krve. V dáli se k výšinám táhla hora. Naháněla mi z nějakého důvodu hrůzu, až se mi strachy svírala hruď.

Temná krajina zamrzlá ledem byla pokryta těly. Někteří živí okolo mě stále pobíhali jako pouhopouhé šmouhy a střetávali se s dalšími protivníky. Slyšela jsem bojový řev a nářek umírajících. Viděla jsem fialovou vlajku s černým havranem, jak se mi mihla před očima. Zlatá vlajka se symboly hor. Tolik různých praporů.

Oblohu pokrývalo mnoho hustých mraků, které v záři umírajícího slunce krvácely spolu s obyvateli kontinentu Zeras. Když jsem pohlédla na vlastní ruce, viděla jsem na nich čerstvou krev.

„Běž odtud!" zařval hlas po mé pravici a někdo mě popadl za ramena. Třásl se mnou, mezitím co mi z ruky vypadl meč. Viděla jsem jeho temné oči. Obličej mu místo pih pokrývaly krůpěje krve, potu a špíny. Vlasy skoro až černé barvy se mu lepily k čelu. Neměl svou masku. Přesto mu na hlavě čněly dvoje rohy a k tomu na ní seděla temně vyhlížející koruna z propletených větviček s trny. I ona byla potřísněna tekutinou života a smrti.

„Uteč, Neol!" naléhal. „Uteč. Prosím tě o to. Klidně před tebou pokleknu, ale uteč." Svými dlaněmi mi obejmul obličej. Byl vyděšený. Nechápavě jsem mu hleděla do temných očí. Na bradě měl tetování vertikálních tří čar.

Nad hlavami nám cosi hrdelně zařvalo, až se roztřásla zem. S hrůzou jsem vzhlédla vzhůru.

Drak. Leskl se jako olovo. Oblohu pročísl oheň.

„Bež..."

Poté jsem se ocitla v temnotě. Neviděla jsem nic krom obřího oka s protáhlou zornicí. Zpozorovala jsem, jak se okolo mě něco sune. Mělo to šupiny. „Nesmíš utéct, Dítě nebes. Nesmíš utéct."

Oko se zavřelo a ponechalo mě v temnotách.

*

Probudila jsem se vyděšená. Srdce jsem měla až v krku a nevnímala jsem okolí. Před očima mi stále probíhala zuřící válka. Jeho obličej pokrytý krví. Oko velké jako celý člověk. Stále jsem ležela. Byla jsem uvězněná v pevném objetí. Tiskl si mě k sobě jako dítě svého plyšáka. Skrze roztažené závěsy do komnat pronikalo slabé světlo vycházejícího slunce.

Opatrně jsem se vymanila z jeho ochablého objetí a chopila se jedné z přikrývek do které jsem se zabalila. Nevěděla jsem, z čeho být vystrašená více. Z mého neklidného snu, či z faktu, na co si můj mozek uráčil vzpomenout poté, co jsem se probudila nahá v jeho náručí. Třeštila mi hlava. Zvedal se mi žaludek.

Co jsem to jen udělala?

Vložila jsem si obličej do dlaní a snažila se vzpamatovat. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. A znovu. A znovu.

„Neol?" ozval se jeho ochraptělý hlas. Neotočila jsem se. „Děje se něco?" ptal se nechápavě. Možná mu docházela má slova z včerejšího večera. Budu tě za to nenávidět. Jak bych ale mohla? Jediné mně padala vina na ramena.

„Už vím, co to je," pronesla jsem nepřítomně. „Drak," špitla jsem a zaraženě sledovala kamenné dlaždice. Volal mě on? Nechápala jsem, kde se vzal v mých snech. Draky mi ukazovali na pár ilustracích ve škole, ale vždy mi připadali malí a jiný. Neškodní. Tohle zvíře mi ale proniklo do hlavy. Bylo děsivě monumentálních rozměrů a ta aura, co z něj sálala, mě nutila pokleknout. Co se to dělo? Proč se mi ten sen znovu připomenul? Vypadalo to, že mám jen strach z nadcházející války. Měla jsem ho. Děsila jsem se, že tomu nezabráníme.