Plameny moci✔

TŘICÁTÁTŘETÍ

Běželi jsme, jakoby se za námi hnalo celé peklo. Vstup do chodby ani chodba taková bohužel nebyla tak úzká, jak mi vykreslovala perspektiva od středu síně. S nepředstavitelnou hrůzou jsem si uvědomovala, že to stvoření se sem rozhodně vejde s námi a s klidnou duší nás sežere. Světelné koule, jež nás neochvějně následovaly, nám zaručovaly, že na to i dobře uvidíme.

V ruce jsem měla připravenou dýku a byla odhodlaná rvát se o život. Ardel, jak se zdálo, byl připraven k tomu samému.

Prchali jsme dál. Chodba se stáčela do všech možných směrů, stoupala, svažovala se, a nebo byla jednoduše přímá. Chvílemi mi připadalo, že se vracíme zpátky a nejspíš jsem se nemýlila. Vlezli jsme do špatné chodby. To nám došlo ve chvíli, kdy jsme narazili na první rozcestí.

„Umřeme tady," vyrazila jsem ze sebe udýchaně. Plíce mě pálily, svaly se třásly a pod nohama mi klouzal písek. Třeštila jsem oči. Adrenalin mi pulzoval celým tělem ke zbláznění.

„Aby bylo jasno, ty tady umřeš. Mě by to nezabilo," pronesl udýchaně, ohlédl se za nás a poté se snažil rozhodnout, kterou cestou dál. V ruce svíral jílec svého meče.

„Podle mého, když tě to rozžvýká a stráví, tak už se neuzdravíš," podotkla jsem úsečně. „Jinak bys neutíkal."

Můj dodatek ho nejspíš naštval, protože se na mě nasupeně otočil. Oči mu potemněly a v té temnotě se zrodil oheň. O krok jsem ucouvla. Šel z něj strach.

„Utíkám kvůli tobě," zavrčel, popadl mě za ruku a vydal se semnou chodbou doprava. Za námi jsem uslyšela zasyčení a zabublání. Ještě jsme zrychlili. Podlaha byla příšerně sypká od písku. Běželo se nám ztěžka. Má upocená ruka vyklouzla z jeho ne dost pevného sevření.

Brzy jsme oba dva začali sípat po vzduchu. Krátce na to se mi spustilo píchání v boku. Na jazyku jsem cítila železitou pachuť. Neměla jsem dost síly na to běžet už moc daleko. Ne, když mé srdce pumpovalo krev tak rychle a má hlava se z přebytku kyslíku začínala motat.

Ardel mě brzy o dobrý kus předehnal. Zamrkala jsem, abych zahnala mžitky. Poté ale vykřikl a já ztuhla na místě právě v čas. Přede mnou se zřítila zem do prázdných hlubin a zničila jedinou cestu směrem k němu. Zacouvala jsem a vyplašeně sledovala, jak se písek sype směrem dolů do nehynoucí věčnosti černé trhliny.

Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Snažil se vymyslet, jak se ke mně dostat. Stahoval obočí k sobě, rty měl spjaté v tenkou linku a probodával mě zhrozeným pohledem. Jeho snaha cokoliv vymyslet ale nikam nevedla. Neměla jsem šanci se k němu dostat. Věděla jsem, že nemám čas.

Nečekala jsem na nic dalšího. Jen jsem naposledy pohlédla na jeho tvář, otočila se a běžela zpět, kde se nacházelo jedno z posledních rozcestí, které jsme minuli. Pamatovala jsem si, že jsme běželi tentokrát rovně, takže jsem odbočila doleva, abych se vyhnula cestě, kterou se k nám nejspíš připlazilo ono stvoření.

V jedné z prudkých zatáček mi to na písku podklouzlo a já sletěla na zem. Agresivně jsem nasávala okolní vzduch. Sedřela jsem si i druhou dlaň. Do první rány jsem si zanesla písek. Cítila jsem dusný vzduch hniloby a hlíny. Byl štiplavý a v pálil v nose.

Zdálo se skoro nemožné vyškrabat se na nohy, ale vzpomněla jsem si na svůj výcvik. Zatnula jsem čelisti a vyhoupla se zpět na chodidla. Musela jsem běžet dál. Jedna noha za druhou. Vše okolo bylo rozmazané. Vnímala jsem, jak mi pulzuje srdce. Stejně tak mi pulzovalo i vše okolo.

Zoufale jsem zasténala, když jsem skrze chodbu vpadla zpět do rozlehlé síně chrámu. Skoro jsem se rozbrečela beznadějí.

Čarodějnice na mě hodily pohledy. Jedna z nich se rozesmála. Její smích se zlověstně odrážel od stěn jeskyní a cest a vracel se ke mně ze všech směrů v hrozivém orchestru smrti.