Plameny moci✔

OSMNÁCTÁ

Toho rána si mě nepovolal.

Krátce po času snídaně jsem vyklouzla ven ze své komnaty a zamířila si to co nejméně nápadně do kuchyně. Najedla jsem se a čekala na svůj osud. Nehodlala jsem utéct. Určitě existovala stále jakákoliv šance na to ho sprovodit ze světa. Hlavně když mě nechal naživu a relativně nepoškozenou.

Překvapivě jsem od prince ani po pár dalších hodinách nedostala vzkaz či nařízení. Jen jsem netrpělivě bloumala po hradu a kochala se architekturou oné ohavnosti.

„Jakpak se dneska máme, zlodějko?" Uslyšela jsem chraplavý hlas přímo za mnou. Zrovna jsem zadumaně zkoumala jeden z obrazů upevněných na stěně. Nedával mi žádný smysl.

„Rozhodně líp než ty," utrousila jsem na Zerela a dál se semknutými rty zkoumala modré a žluté čáry táhnoucí se po plátně. Spojovaly se a tvořily krajinu. Podivnou krajinu.

„Proč myslíš?" Postavil se vedle mě a též pohlédl na obraz. Spojil si nenuceně ruce za zády a zhoupl se na patách.

„Protože já být ve tvém těle, rozhodně mám každý den příšerný," odfrkla jsem. Chtěl odpověď, měl ji mít. Ačkoliv nebyl žádný oškliva, ba naopak, rozhodně jsem mu na egu přidávat nehodlala. Nikomu tady.

„Tak to je štěstí, že nejsi," zazubil se. Přitom hlavu přiblížil blíž k obrazu, jako by mu snad díky tomu mohl porozumět.

„Posílá tě princ?" zeptala jsem se tiše. Možná, že jsem v to trochu doufala. Ničivé ticho před bouří mě nesmírně děsilo. Stahovaly se mi orgány při nejistotě, která se za mnou táhla jako nemizící stín.

Stočil ke mně pohled. Hnědé vlasy měl sčesané dozadu a sepnuté do culíku, čímž se mu zvýraznily lícní kosti a výrazná čelist.

„Vlastně ne. Dnes jsem ho neviděl. Myslel jsem, že ty bys mohla."

Stáhla jsem zamyšleně obočí blíž k sobě. Zerel si toho ale nevšímal. Jen si povzdechl a zahleděl se znovu na podivný obraz. Za námi po chodbě prošly dvě služebné. „Určitě se připravuje na dnešní ples," začal nezáživně. Poté se ale nenápadně rozhlédl po chodbě a sklonil se ke mně blíž, aby zašeptal: „Přece jenom je to hrozná dámička. Správně se načančat je u něj umění."

Zakuckala jsem se potlačovaným smíchem. Narovnal se, mezitím co mu cukaly koutky rtů. „Počkat.O čem to mluvíš? Jaký ples?" Zamrkala jsem a otočila se přímo na něj.

Nenuceně se usmál. „Prostý ples. Nebude nijak velký. Jen dvořané, zámožnější Relové z města a pár šlechticů z okolí. Hlavní ples bude až poslední měsíc. Všichni budou chtít být zde společně, až princ vyjme moc z Plamenů. Nikdo si to nenechá ujít. Podívaná století."

Nasucho jsem polkla. Pokud měl být ples, znamenalo to, že se ho budu účastnit také. Jestliže si to princ s tou hloupostí ohledně Sorelé po mém nepovedeném atentátu nerozmyslel, není uniku.

„Nechceš se zatím podívat po hradu, zlodějko? Můžeš mi přitom povědět, proč ses nás tak náhle rozhodla na cestě do Perelu opustit." Ignorovala jsem ho. To oslovení jsem totálně popírala. Neukradla jsem to. Jen jsem si vzala, co bylo stejně moje jako jejich. „Nebo jak si dokázala ztratit tak důležitou věc, jako byla ta Kouřová perla. Způsobila jsi nám nemalé problémy," dodal svým chraplavým hlasem.

Ošila jsem se, když jsem si vybavila schovaný váček, ve kterém jsou mé zlaťáky a na samém dně se halí tmou ona perla. Nedokázala jsem odhadnout, jaké problémy její absence způsobila, ale vcelku jsem si jeho mírné podráždění užívala.