Plameny moci✔

TŘICÁTÁPRVNÍ

Probrala jsem se až za svítání, kdy se začal tábor balit a chystat na cestu. V noci mě nikdo nevzbudil na hlídku, takže jsem to připisovala tomu, že se mu mě zželelo. Možná, že jsem mu to říkat neměla. Teď mě uvidí jen jako chudinku. To uvědomění mě začalo sžírat zaživa.

Další hrozná věc, která mi během jízdy toho dne stále vstupovala do hlavy, byl postřeh toho, jak se na mě dívají Zerel a Gerl - jinak. Se soucitem, možná až s lítostí. Cítila jsem se ještě víc trapně a možná i poníženě. 

„Proč jsi jim to řekl? Hm?!" Strčila jsem do něj plnou silou, když šli ostatní sbírat dřevo na oheň. Téměř to s ním nehnulo.  

„Neol..." Natáhl ruce před sebe, čímž se mě nejspíš snažil uklidnit. To se mu ale nedařilo. Vytočil mě. Trhaně jsem dýchala, zatínala dlaně v pěst a se zlobou ho pozorovala. „Jsi-"

„Jestli znovu začneš se Sorelé, tak ti přísahám, že...že ti ublížím!" vyhrožovala jsem mu. „Proč jsi jim to řekl?! Ani nevíš, jak..." Zatnula jsem zuby. „Jak bylo těžký a ponižující ti to vůbec prozradit!" 

Ardel přimhouřil oči a natáhl krk. Svěsil ruce podél těla. „Ponižující?" podivil se. „Málem tě zabila. To není ponižující," oponoval mi a znovu udělal svůj litující výraz. 

„Přestaň!" pohrozila jsem mu prstem a semkla rty. Přitom pohybu mi popadalo pár pramenů rezatých vlasů do obličeje. 

„S čím?"

„Nemusí ti mě být líto. Nemáme nic společného. Jsme v podstatě cizinci. Jsem jen tvá Sorelé." Založila jsme si ruce na hrudi. Nyní jsem ten pitomý status pro změnu vytáhla já.

„To není pravda," vyhrkl. Poté se ale zarazil a nahodil nic neříkající výraz. „Dokud máš Kouřovou perlu, jsi mým dlužníkem. Zachránil jsem ti život," dodal nakonec. Narovnal se a jeho lítost byla ta tam.  

„Fajn," pokrčila jsem rameny. „Odteď se drž dál stejně jako budu já. Nemám potřebu nedobrovolně ochutnávat další jed. Jdu jim pomoct se dřevem," prohlásila jsem a vydala se směrem, kterým před nedávnem vyšli Zerel s Gerlem. Koně za mnou zvědavě otočili hlavy. 

Oba lžete. Oba dva... Slyšela jsem jejich myšlenky. Oba mají oči, ale ani jeden nevidí. 

Zamračila jsem se na ně a protočila nad tím panenky. 

Hleďte si svého... Přeposlala jsem jim na zpět a vyplázla na ně jazyk. To už jsem ale vrazila do Gerla, který nesl plnou náruč dřeva, až přes něj neviděl. Vše popadalo na mě a nakonec skončilo na zemi. Nevinně jsem se pousmála.

„Ups," polkla jsem nasucho. Zerel vedle nás dostal záchvat smíchu až i jemu dřevo popadalo. Poté přešel ke Gerlovi a poplácal ho po rameni. 

„No, alespoň už jsme tady," utěšoval ho svým chraplavým hlasem a zubil se na všechny strany. „Jo a jinak, zlodějko, ohledně tvého rozhořčení na támhletoho emocionálního budiž k ničemu. My si říkáme všechno."

Zalapala jsem po dechu a nechápavě otevřela pusu. „Poslouchali jste?!" zavrčela jsem. Nad tím se zasmál a mávl rukou ve vzduchu. Tou druhou se opíral o Gerla. 

„Nejspíš to slyšely i všechny pekelné komnaty, takže bylo těžké to přeslechnout," vysvětlil. Gerl se mezitím vyprostil z postu opěrné zdi a začal znovu sbírat klacky ze země. 

„Fajn, fajn," rozhodila jsem rukama. „Stejně ale neměl právo vám to vykváknout." Zatnula jsem zuby. Koně zafrkaly. Věděla jsem, že je brzy budeme muset někde opět napojit.