Plameny moci✔

TŘICÁTÁOSMÁ

Probudila jsme se celá polámaná. Na obličeji a na rukou jsem měla otlačené hrubé kamenné dlažby, zatímco mé tělo naříkalo pod náporem ztuhlých svalů. 

Zakňourala jsem a promnula si zmožený obličej. Teprve začínalo svítat. Musela jsem napsat necelých pět hodin. Anita vedle mě poklidně pospávala. Podívala jsem se na Terru ležící zachumlanou v dekách na pohodlné matraci. Vstala jsem a i přes odpor svalů k ní pomalu došla. Odkryla jsem deku a podívala se na bílý obvaz. Viděla jsem, jak je na místě rány trochu tmavší. Nejspíše bylo několik vrstev prosáklých krví, ale zbytek vydržel. Krvácení se zastavilo.

S úlevou, že ještě stále dýchá, jsem se posadila vedle ní. Oči se mi klížily únavou. Byla jsem na cestách přes dva týdny a když jsem se vrátila, stejně jsem se v posteli nevyspala. Přátelství s těmi dvěmi bylo nebezpečně vyčerpávající. Jak se člověk může efektivně zbavit svých přátel? 

Terra se náhle zavrtěla, stáhla obočí k sobě a vydala ze sebe bolestný sten. Poté se jí zahemžila víčka a následně je rozlepila. Zamžourala v šedém pokoji, do kterého se teprve pomalu dostávalo bledé světlo úsvitu. 

„A heleme se," zaskřehotala a ušklíbla se. „Naše oblíbená kamarádka." Nad tím se rozkašlala a chytla se rukou za ránu na boku. Zakňučela.

„O vaší oblíbenosti z mé strany mám značné pochybnosti," opáčila jsem a natáhla se na stolek pro hojivou mast. 

Zasmála se, ačkoliv jí to bolelo. „O tom nepochybuju," zazubila se. „Kde jsi vlastně byla? Na dva týdny se vypaříš a ani nedáš starým známým vědět. Musím uznat, že ten trik s náhradním princem nám dal den dva zabrat, než jsme si uvědomily, že jste nás podfoukli. Dobrý tah," mluvila, zatímco jsem jí začala sundávat obvaz, abych na ránu mohla nanést novou vrstvu masti. 

„Nebyl to můj tah. To vymyslel Ardel," přiznala jsem a prohlížela si její ránu. To šití vypadalo neomaleně a ošklivě. Rána natekla a byla celá narudlá. Sem tam byly i modřiny. Jinak se to ale nezdálo na zánět, nebo otravu krve. Rána nijak nezapáchala. Bylo to ale zatím brzo na posouzení. Začala jsem nanášet mast. Sykla. 

„To je jedno čí byl. Ten chlapec si v princových komnatách pěkně užíval. Jedl královské jídlo, pil královské víno, bral si tam dívky. Dobrá odměna za bídné herectví," uchechtla se. Trhla sebou, když jsem omylem z nepozornosti trochu přitlačila. „A kde že jste byli? Nějak jsem nezaznamenala tvou odpověď," nadhodila znovu. Povzdechla jsem si.

„Slyšela jsi někdy o Chrámu Nočních můr?" zeptala jsem se po chvilce váhání. Na sekundu se zamyslela, ale poté pokývla hlavou.

„Neříkej, že jste byli tak hloupí a jeli zrovna tam," odfrkla a zaklonila mírně hlavu. Viděla jsem, jak zatíná zuby a snaží se ignorovat bolest. Uvědomila jsem si, že bych jí měla přinést lahvičku s bylinným vývarem proti bolesti. Když jsem na její otázku ne otázku neodpověděla, vyložila si to po svém. „S těma babiznama se nedá obchodovat," nadávala na ně už jen tónem svého hlasu. „Zaplatíš vysokou cenu a dozvíš jen se směsici hádanek. Měli jste vyhledat někoho od nás, kdo by byl ochotný za peníze pomoct. Říkáme vše na rovinu."

„Myslíš, vy elfové?" zeptala jsem se a začala jí ránu obvazovat novými obvazy. Už žádné navíc nezbyli. Budu muset dojít pro další. 

„Ano, Samerové. Mezi námi je spousta těch, kteří nahlíží za oponu zítřka. Jednu z nich na začátku měsíce upálili," řekl hořce. „Možná, že kdybyste jí nehrozili upálením, za peníze by řekla, co byste chtěli." Upřela na mě své hnědé oči, ve kterých jako by se lesklo stříbro. Zachmuřila jsem se na ni.