Plameny moci✔

TŘICÁTÁDEVÁTÁ

Temnota si vás najde kdekoliv. Kráčí opatrně ve vašich šlépějích a čeká na svou příležitost, kdy vám bude konečně moct našeptávat ošklivé představy do uší. Nyní mi našeptávala a vábila k tomu, co nejrychleji utéct pryč od situace, která by mohla nastat. 

Přijel posel z Lezumu. Stalo se něco? Chtěl můj otec vyjednávat? Jak je na tom má země?

Nesla jsem se chodbou v bledě modrých šatech, které směrem dolů přecházely do zářivé oranžové. Byly lehké jako pavučiny. Živůtek měl vpředu viditelné vázání, což byl nejspíše nejnovější módní výstřelek. Nadýchané rukávy se táhly po začátek mých ramen, avšak nezakrývaly je. K mému zápěstí je připevňovaly černé mašle, stejně jako mi jedna obepínala pas. Vršek vlasů jsem si spletla do copu podél hlavy jako korunu a zbytek nechala volně padat na záda. Z nervozity jsem si pro tentokrát nalíčila oči na černo, jako kdybych se snad pokoušela zakrýt to, kým doopravdy jsem. 

Zerel a Gerl kráčeli přímo za mnou. Nechtěla jsem na sobě dát znát nervozitu, ale herečka by ze mě nikdy být nemohla. 

Princ se k nám s dalšími dvěmi stráži připojil z postranní chodby. Nabídl mi rámě, které jsem napjatě přijala. Nepromluvil, jen se na mě krátce zahleděl. Jeho obličej byl zahalen iluzí. Maska se zatočenými rohy mi v tuto chvíli nahnala strach. Šla jsem po boku největšího nepřítele Lezumu, mého otce, matky i sestry. Všech mých přátel. Šla jsem dovnitř jako zrádce.

Přeci jenom si na sebe vzal černou košili vyšívanou zlatou nití. Neodolal jejímu smyslnému střihu, jež mu těšně obepínal hruď.

Strážci otevřeli dveře do Trůnní síně. Dvořané zmlkli a začali ustupovat před našimi kroky. Snažila jsem se vypadat uvolněně. Vzpomínala jsem na dny, kdy jsem jako princezna kráčela s nosánkem nahoru a nevšímala si ostatních. Nyní to ale bylo jiné. Nebyla jsem jejich princezna, byla jsem nepřítel. 

Jejich masky se žlutými kamínky uprostřed mě pozorovaly. Viděla jsem všemožné účesy chytře synchronizující s maskou a jejich temnými šaty. Dvůr Nočních můr. Tak bych toto místo nazvala. Nebylo o nic méně strašidelné a prolezlé ošklivostí, než to, které obývaly staré čarodějnice. 

Přistoupili jsme pod pódium, na kterém se nacházel Dračí trůn. Na něm již seděl král se svou hrozivou maskou a železitě semknutými rty. Na sobě měl černou košili, která mu přesně obepínala hrudník, kouřový plášť, kožené kalhoty a pozlacené střevíce. Košile byla vyšívaná zlatou nití. V tu chvíli mi došlo, proč si Ardel vzal to samé. Chtěl ho tím jednoduše naštvat. To byl jeho koníček - dovádět ostatní k šílenství. 

„Můj králi," ušklíbl se a vysekl směšnou poklonu. Já se slušivě uklonila, jak mi přikazovala etiketa. Neměla jsem potřebu ho ještě více popuzovat svou existencí, než jsem dělala bez přičinění nyní. Emer se o vše postarala. Ta stála vedle královny, která nyní pro mé překvapení seděla na prosté židli vedle trůnu. Černé šaty ji halily snad každý kousek těla, krom hlavy. Dokonce i na rukou měla rukavice. Emer se zákeřně usmívala, jako kdyby mi tím připomínala svou hrozbu. Nasucho jsem polkla. Její líbezné nazlátlé šaty k ní vůbec nešly. Králův rádce se lstivě usmíval na všechny přítomné a z těla mu čišela čirá arogance.

Princ mi nabídl svou dlaň. Zaváhala jsem, ale nakonec jsem ji přijala. Bylo to vůbec poprvé, co začal stoupat po schodech nahoru na vyvýšené pódium a já šla po jeho boku. Nervózně jsem pohlédla na krále. Nedával na sobě znát jakékoliv znepokojení. 

Vystoupali jsme až nahoru a našli svá místa. Od Emer mě dělil jen on. Pustil mou dlaň a já si připadala zranitelná. Vzduch v její blízkosti se zdál být prosáknutý jedem a záští, div mě to neuštklo.