Plameny moci✔

DVACÁTÁTŘETÍ

Viděla jsem se v plamenech. Hořela jsem a přesto mě oheň nepálil. Olizoval mé tělo a chladil.

Děsila jsme se. Bála se toho.

Když se oheň rozestoupil, rozevřelo se přede mnou obří rudé oko obklopené červenými šupiny podobné oblázkům omletých říční vodou. Nikdy jsem takové neviděla. Z plic mi vymizel veškerý kyslík. Bylo velké jako celý člověk, možná i větší. Bylo horizontálně podlouhlé. Uvnitř něho jsem spatřila protáhlou vertikální zornici.

Oko pomalu mrklo.

Byla jsem na hranici? Upalovali mě ve Feramu?

„Král padne lstí. Krvavá královna půjde na poslední cestu s ním, tam, kam jen mrtví smí. Nerozumné ptáče do klece padne, zatímco proradná společnice královny krátce vládne..." pronášel hluboký přerývavý hlas. Plameny okolo mě vzplanuly o něco víc. Nerozuměla jsem, co ta slova znamenají.

Oko znovu mrklo a přesunulo se o kousek blíž. „Liška skoro padne též, když mylně zjistí, že to všechno byla lež. Pozor si dávat musí, komu věřit sama zkusí. Dva dílky do sebe nakonec zapadnou. Bude to ale jen náhodou? Dej si pozor, Dítě nebes. Dej si pozor..."

Plameny mě pohltily úplně.

*

Probudila jsem se s křikem a automaticky ze sebe sházela pokrývky. Byla jsem udýchaná a splavená. Teprve začínalo svítat. Někdo mi zabušil na dveře. Vložila jsme si obličej do dlaní a snažila se to rozdýchat. Ten sen byl tak... živý.

Někdo znovu zabušil.

„Co chcete?!" zavrčela jsem a posadila se na posteli. Nic. Nikdo ani nemukl. Mrzutě jsme vstala a ještě s ospalky v očích došla sama otevřít. Nikdo tam nestál. Přísahala bych, že chodba byla úplně prázdná, ale přesto do mě někdo nešetrně strčil a protlačil se dovnitř. Kdybych se nedržela kliky, letěla bych na zem. Dveře se poté samy zavřely a já se jich musela pustit.

Když jsem se otočila do svého pokoje, už tam stály obě dvě. Měly přísně založené ruce na prsou a nepřátelsky mhouřily oči. Uběhl ani ne den od jejich nevydařeného atentátu a už stály nastoupené přede mnou. Ani jsem neměla čas vymyslet, co jim na to řeknu.

„Já fakt nechápu, co je s tebou špatně, u všech jednorožců!" vyhrkla naštvaně Anita a strhla si kápi z hlavy. Jako kdyby jí předtím k něčemu byla, když se dokáže zneviditelnit.

„Nejdřív jsi nechtěla ustoupit a potom, když už jsi to konečně pochopila, jsi ho strhla k zemi!" durdila se Terra a též si sundala kapuci. Viděla jsem, že má na sobě nový zlatý náhrdelník. Dokázala jsem si živě představit, jak ho kupuje za peníze ode mě. Možná, že přibylo i pár nových zlatých prstýnků. Ta elfka byla klenotnictví samo o sobě.

„Rozmyslela jsem si to," pokrčila jsem rameny a prošla okolo nich, abych si mohla sednout na postel. Na sobě jsem ještě stále měla košilku na spaní a rezaté vlasy mi ve vlnách trčely úplně všude.

„To jsme si všimly. Pohltil tě pocit viny, že? To se stává. Hlavně u takového exemplárního kusu chlapa. Ale stále ještě můžeme zasáhnout a za doplacení ceny tě osvobodit od povinností Sorelé. Co ty na to?" zamrkala Anita a prohrábla si svou dlouhou hnědou hřívu. „Stačí třeba jen jed. Není to sice tak čistý a bezbolestný, ale svou práci to odvede." Zářivě se usmála, zatímco si Terra prohlížela vybavení mého pokoje. Ihned mi bylo jasné, že hledá nějaké cennosti. Třeba šperky.

„To je v pohodě. Změnila jsem své plány. Peníze, které jsem vám dala, si můžete nechat. Jeho ale nechte žít." Přehodila jsem si nohu přes nohu a položila si na ně ruce. Terra si odfrkla a protočila panenky.