Plameny moci✔

DVANÁCTÁ 1/2

Další den jsem se probudila s pěkně blbou náladou. Bolelo mě celé tělo, jelikož o sobě modřiny a podlitiny dávaly dost jasně najevo. Celou noc jsem se převalovala a když jsem konečně usnula? Služebnictvo se začalo zrovna probouzet. Rachotili a mluvili tím svým povýšeným hlasem, až jsem měla chuť ukrást z kuchyně pánvičku a pěkně jim za to namlátit.

„Měla bys vstávat. Melom tě jinak přijde vzbudit sama a věř mi; to nechceš zažít," začala ke mně mluvit dívka, která mě včerejšího večera dovedla do místnosti s vanou. Ačkoliv nebyla zrovna mluvka, jako jediná se mnou alespoň trochu navazovala kontakt. Určitě z ní později něco dostanu.

„Už mě jednou budila. Přesněji řečeno včera," zamumlala jsem nevrle a přetočila se na druhý bok, abych unikla jejímu sžíravému pohledu. Měla jsem na sobě dlouhou košili na spaní, kterou jsem včera večer našla ležet na své posteli. Alespoň takové zvyky jsme měly společné.

„Jenomže včera to byla voda, dnes bys nejspíš dostala vařečkou přímo do břicha. Melom je v tomto ohledu...dost rázná." Stále tam stála. Cítila jsem její pohled zabodnutý do mých zad.

„Jasně, jasně." Mávla jsem rukou ve vzduchu a zachumlala se víc do deky. Doufala jsem, že se brzy sebere a odejde jako většina sluhů. Nakonec se tak i stalo. Jen něco nechápavě zamumlala a poté odešla. Melom vyřeším, až si přijde. Chtěla jsem se alespoň ještě na chvíli prospat.

Pro mou smůlu ta chvíle nemohla trvat ani deset minut. Neslyšela jsem ji přicházet, jediné, co jsem zaznamenala, bylo vyplnění varování pomocnice před chvilkou. Ta agresivní Relka mi dala rovnou vařečkou do břicha. Ani má deka tomu nárazu moc nezamezila.

„Že ty si nedáš pokoj! Do kuchyně! Hned!!" hřměla, zatímco jsem se pomalu posadila na posteli a rozzuřeně na ni hleděla. Kdyby jen věděla, že bije princeznu. Místo úcty by mi ale nejspíš vrazila ještě pořádný přídavek. Princezna Lezumu. Princezna ničeho od té chvíle, co mi nedorostlo paroží.

„Já tě zlomím," zašeptala s přimhouřenýma očima, mezitím co jsem se zvedala. Tím mě ale namíchla. Něco uvnitř mě se probudilo a vzplanulo. Podívala jsem se zpříma do jejích malinkých očí a přimhouřila jsem ty své.

Výzva přijata.

*

Ten den byl peklo jak pro mě, tak ale pro změnu i pro Melom. Zuřila, mlátila do všeho i do mě a vyloženě začala postupně šílet. Při přípravě oběda už se tahala za vlasy a div jí z chřípí nešlehaly plameny.

Mé neustálé drzé připomínky, narážky, protáčení očima, pohrdavé úšklebky, kažení věcí jí ničily den. Její reakce za tu následnou bolest stály. Jestli se mě chystala zlomit, stáhnu ji mile ráda s sebou.

Ostatní služebnictvo mezitím vyplašeně pokukovalo a sem tam se někdo i nepatrně zasmál. Jen potutelně, nenápadně, aby si ho Melom nevšimla, ale přece. Jejich dokonalá synchronizace se začala rozpadat kvůli mému ruinování úplně všeho. Takže nejen, že jsem vše kazila já, ale navíc se k tomu už přidával kolaps celé kuchyně.

Vrchol toho všeho byl, když jsem se pokoušela rozdělat oheň pod plotnou, který kvůli mně vyhasl. To, co se stalo potom, jsem ani v nejmenším neplánovala, ale rozhodně mi to posléze přišlo nadmíru vtipné. Kdo by čekal, že když si přímo pod otevřená dvířka do ohniště položím třísky na podpal a poté uvnitř zapálím oheň, vyskočí na zem několik nešikovných uhlíků a podpálí zbytek?

Melom už přímo běsnivě zuřila. Vypukl poplach. Plameny klacíků na podpal se nějakým způsobem dostaly ke sušeným bylinkám k vaření a podpálily je též. Pomocníci a sluhové běhali sem a tam a veškerou volnou vodou se pokoušely plameny uhasit. Skončila v plamenech i polévka a omáčky. Já mezitím jen spokojeně hleděla na šířící se spoušť a na Melom, která křečovitě svírala vařečku a vytřeštěně sledovala onu spoušť. Prudce nasávala vzduch do plic a nafukovala tváře. Opálený obličej měla rudý zlostí, nebo se jen nadýchala kouře.