Plameny moci✔

TŘINÁCTÁ

První dva dny jsem strávila spolu s Popo. Ukazoval mi, jak se čistí koně a isovi, čím je krmí a také jsem pěknou dobu kydala hnůj ze stájí. Poté jsem nenápadně vyžádala od pěkně namyšlených služebných barvu na obličej na zakrytí "nedostatků". Mysleli si, že je to kvůli pupínkům a tak mi poskytli za menší příplatek jednu svou. Tím se jeden z problémů vyřešil. Vlasy zatím držely, ale neměla jsem ponětí, na jak dlouho se v nich barva ještě udrží.

Zvířata tu měla doopravdy pěkná a zdravá, ačkoliv se mi moc nelíbil výhled na zavřené bytosti bez svobody. A tak jsem je chodila drbat, povídala si s nimi a snažila se být dobrou společností. Vždy jsem zvířatům rozuměla. Skoro jako bych s nimi i komunikovala na jiném stupni než ostatní. Některá mi dokonce i odpovídala. Byla to Lezumská věc, nebo spíše jen má.

„Odkud vlastně jsi, Neol?" zeptal se Popo, mezitím co jsem hřebelcovala jednoho z temně černých koní. Sem tam jsem přitom po očku koukla do boxu vedle, kde se nacházel jeden z koní, ke kterým jsem nesměla. Byl prý nebezpečný. Já nesouhlasila. Viděla jsem v jeho stříbrných očích jen strach a vzpurnost. 

„Z jihu," řekla jsem klidně. Byla to pravda. Byla jsem z jihu, ačkoliv trochu víc, než by si mohl myslet. 

„Jih? Takže jsi z Ieale? Korlemu? Terlomu?" vyzvídal nenuceně. Popadl druhé hřebílko a začal mi pomáhat. Na rozdíl od mých přechozích mučitelek, to byl učiněný svatoušek. Trochu mi svým chováním připomněl otce Taela. 

„Ne. Žila jsem... v domě stranou." Podiveně se zastavil ve své práci. 

„Takže jsi dcera jednoho z lovců?" zeptal se a s čirým zájmem se jednou rukou opřel o hřbet koně. Zato já rychle sklopila pohled a naplno se začala věnovat své práci. Měla jsem říct jedno z těch měst. Co na to mám asi tak teď říct?! To jako jen stranou žili lovci? A ono to bylo ve Feramu povoláním? 

„No... Um. Jo." 

„Musela jsi mít tedy krušné dětství. Lovit ta zpropadená monstra je nevděčná práce. Stále je stejná šance, že se vrátíš domů, jako že se nevrátíš. Znám jedno dítě Lovce, ale...," zakroutil hlavou. „Tvůj otec žije?" zeptal se raději. Nervózně jsem se ošila. Ještě nikdy tolik Popo nemluvil. Dnes se asi probudil s dobrou náladou. 

„Ne," utrousila jsem. Odložila jsem hřebílko a vzala kopytní háček, abych mohla začít s čištěním kopyt. Ta byla skoro stejně velká jako moje hlava. 

Koník zafrkal a stočil hlavu ke mně. Kývla jsem na něj a poťukala mu lehce na nohu. Na nic nečekal a dobrovolně ji zvedl tak, abych ji mohla uchytit do jedné dlaně a začít s čištěním.
„To je mi líto. Snad nalezl v síních pekelných klid. A tvá matka?" 

V duchu jsem se snažila nemyslet na to, že oni si dokonce přejí skončit v peklech. To je ani trochu neděsila představa nekonečných muk? Ale co já věděla? Třeba pro Rely měli démoni stejné místo, jako pro nás bohové mezi hvězdami.

„Skoro všichni jsou mrtví. Už se na to neptej, prosím," zamumlala jsem mu odpověď a dokončila čištění pravého předního kopyta. Obešla jsem koně a přešla k levé přední. Popo nakoukl přes hřbet, ačkoliv já mohla se svou výškou vidět maximálně koňské kulaté břicho.

Koni už jsem ani nemusela ťukat na nohu. Jednoduše mi ji zvedl bez jakéhokoliv zdráhání a spokojeně se uvolnil. Přežvýkl si a zastřihal ušima.

„Jde ti to se zvířaty," konstatoval. „Nejraději bych si tě tady nechal. Koně a iseovi jsou s tebou klidní. Rozumíš jim. Ale nevím, co s tebou Ardel či princ zamýšlí. Snad ne nic špatného. Ale podle toho, že už tě předtím šoupl do kuchyně k Malom a ke služkám, nemám dobré předtuchy."