Plameny moci✔

ČTYŘICÁTÁČTVRTÁ

Přes noc jsem zůstala ležet na chladné zemi v žalářích. Nedali mě tam, kde jsem jednou skoro zešílela. Vhodili mě za mříže do vlhka a potemnělých stínů plazící se po mé kůži jako hořká připomínka toho, co jsem ztratila; již po několikáté svou nově nabitou svobodu.

Zhruba uprostřed noci, kdy mé oči zalily nechtěné slzy, jsem zaznamenala, jak se okolo mě začala objevovat světélka. Viděla jsem malá stvoření, třepotající svými křidélky. Pochechtávala se a odhalovala při tom své bílé zoubky jako jehličky. Vřela ve mně nenávist k těm malým tvorům, protože mi říkaly, co cítím. Protože jsem věděla, kdy se zjevují.

„Co jsou zač?" zašeptala jsem tiše, zbožně sledující malá stvoření v polorozpadlé neznámé věži.

„Víly," zašeptal svou odpověď. „Přitahuje je bolest a opuštěná místa po nocích. Díky tvým slzám v očích je můžeš vidět," dovysvětlil.

Bolest. Přitahovala je bolest. Víly se okolo mě vznášely jako chmýří pampelišek. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se ignorovat jejich přítomnost.

Sny jsem měla hrozné. Problikávala jsem mezi zamrzlou zemí prosáklou krví, hořícími prapory, drakem se šupiny jako z olova, až po temné místo se zářícím okem s vertikální zornicí. Zdálo se mi o hadu, který mě uštknul a téměř zabil v tom temném chrámu plném bělostných kostí. Ardel mě nakrmil svou krví. Zdálo se mi o tom, jak jsem ležela ztuhlá na podlaze a Emer mi hleděla do očí, sledující jak umírám. A též se mi zdálo o jeho úsměvu, dotycích a promarněných slibech. Slyšela jsem se, jak říkám miluji tě, ale nic nepřišlo nazpět. Pouze ledová maska s výrazem nenávisti. Byla jsem tak hloupá a naivní. Láska nic neznamenala. Jen strasti. Jen bolest. Jen ztrátu.

Po dlouhé předlouhé době pro mě přišli. Jeden z nich byl onen rudovlasý strážce. Nesmál se mi. Neříkal nic. Nebyl vznětlivý jako před dvěma měsíci, když strážil bránu. Změnil se. Viděla jsem to, ačkoliv okrajově. Šel z něj odtažitý chlad, ne šlehající plameny.

Zápěstí mi k sobě svázali koženými spletenými provázky a než jsem stačila zaregistrovat, k mému náhrdelníku se cosi přichytilo. Trhla jsem hlavou a ucítila odpor. Uviděla jsem stříbrný řetízek, vedoucí od mého náhrdelníku. Druhý rytíř držel jeho konec. Pohrdavě se ušklíbl. Dupla jsem mu na nohu, ale skoro to s ním ani nehnulo. Jen prohodil pár nadávek a popostrčil mě kupředu.

Když mě tahali po schodech nahoru, sem tam jsem zakopávala o šaty. Snažila jsem se vzdorovat jejich snaze mě kamkoliv odvést, ale nedařilo se mi to. Bylo jich okolo mě pět. Vedli mě na řetízku, jako nějaké divoké zvíře. Šaty jsem měla umazané, účes ve vlasech se mi rozpadal.

Přešli jsme před hlavní dveře vedoucí do Trůnní síně. Plynule se otevřely a vpustily nás dovnitř.

Neuvědomovala jsem si, jak mé srdce bolí, dokud jsem ho nespatřila. Stál vedle Dračího trůnu, na kterém seděla Emer se svou zlatou korunou spletenou ze šlahounů s trním na hlavě. Za ní se rozprostírala železná křídla Dračího trůnu. Na sobě měla bílé šaty, které pokrývalo stovky řetízků. Neměla masku s rohy. A to ani Ardel. Ten stál poklidně vedle ní. Ve své obyčejné černé košili s těžkým pláštěm padajícím až po zem a tvrdým výrazem vypadal děsivě, cize. Na hlavu mu korunu nepoložili. Nedala mu ji. Nebyl nikým a přesto vším. I přesto musel stát, zatímco ona seděla na trůnu vládců.

Až když jsem odtrhla pohled od nich, tak jsem spatřila hrůzný objev. Viděla jsem klece umístěné různě po síni. Byly z tmavého železa. Jen jedna jediná byla pozlacená a umístěná vepředu tak, aby na ni šlo dobře dohlédnout i z pódia s trůnem.