Plameny moci✔

TŘICÁTÁ

Již bylo sbaleno na cestu. Do dvou cestovních brašen mi služebná sbalila to, co ji Ardel přikázal a já do toho samozřejmě neměla co mluvit. V tomto případě mi to ale bylo vcelku jedno. Stejně jsem neměla nejmenší ponětí, jakým podmínkám budeme vystaveni, a co si vzít s sebou.

Vykoupala jsem se, jelikož jsme si byla jistá, že dalších čtrnáct dní se umyji maximálně tak v ledovém potoku, zkontrolovala sama obsah brašen a začala se připravovat na spánek. 

Zrovna jsem si upravovala vlasy před zrcadlem u toaletního stolku a hleděla na nově přinesený tác s hroznovým vínem a sýry. Nechápala jsem, proč mi to služebná přinesla. Nejspíš od Ardela? Jak pozorné. Za toto gesto ho budu škádlit minimálně další týden.

Utrhla jsem jeden hrozen tmavě fialového vína a vložila si ho nepřítomně do úst. Mé rezaté vlasy se mi vlnily až po menší prsa a odrážely líné světlo svící v pokoji. 

Co nás na cestě mohlo potkat, krom Zerela, který neznal slovo ticho? Za kým jsme to vůbec jeli?

Uždibla jsem další hrozen a okusila ho. Jeho sladká šťáva mi laskala chuťové buňky. Svíce zaplápolaly v jemném vánku.

Co budu dělat, kdyby se zjistilo, že není žádná možnost zabránit válce? Zabila bych ho? Jak? Proč se ale vzdal Anitě a Terre?  Lhal mi o své nesmrtelnosti?

Sladká chuť vystřídala prudká hořkost. Pohlédla jsem na nevinné hrozny vína, od nichž se odráželo světlo plamenů. Zalapala jsem po dechu. Nechala jsem s ránou padnout hřeben na zem a chytila se za krk, který zalilo dusné horko a zaryly se do něj ostny trnů. Mé tělo začalo v náhlé přílivové vlně brnět, jako kdyby po něm běhalo milióny mravenců. Chtěla jsem se zvednout a dobelhat ke dveřím, abych zavolala pomoct, ale přepadla jsem ze stoličky na kamennou zem. V loktech mi vystřelila prudká bolest. Dýchala jsem dost nepravidelně a stroze. Jed.

„Ventum de morte," ozval se sladký hlas ode dveří. Podívala jsem se tím směrem. Vnímala jsem, jak mi tuhnou končetiny, ale viděla jsem perfektně. Emer. „Jeden z nejjedovatějších hadů ve Feramu. Jeho jed dokáže oběť znehybnit za necelých dvacet vteřin. No není to dech beroucí? Pro tebe určitě," jedovatě se pousmála. Zavřela za sebou tiše dveře a přidřepla si vedle mě na zem. Její maska s rohy a rudým kamínkem mě na ní děsila. Nevěděla jsem, co od ní čekat. Neviděla jsem tvář, skrývající se pod ní.

„A doba, za kterou tě zabije? Deset minut, možná dvacet. Je to individuální." Naklonila hlavu na stranu a odhrnula mi kadeře popadané do obličeje. Ztěžka jsem nasávala vzduch do plic. Ještě nikdy dýchat nebylo tak těžké. Tělo jsem přestávala cítit úplně. 

„P-pro-" nedokázala jsem to doříct. Příliš to vyčerpávalo. Jen zdaleka jsem vnímala chlad podlahy a světlo tančící na jejích vlasů barvy krve. Krčila se u mě jako šelma u své kořisti, jež brzy zahubí. Šaty z těžkého černého brokátu s měděnými vzory okolo ní padaly jako vodopád temnot.

„Proč?" podivila se. Přehrávala jako potulná herečka. „Dám ti jeden důvod, Lezumko. Princ," zavrčela to s takovou nenávistí a ostrostí, až mě to samo o sobě zabíjelo. „Pochop, že je můj. Jsme snoubenci, copak to není dostatečný důvod k tomu, nechat ho na pokoji? Ne, že by to byla láska na první pohled, ale mám své důvody. A jsou dost dobré na to, aby ses mi klidila z cesty," syčela. Svými nehty mě pohladila na tváři. Jedním posléze přitlačila, až jsem ucítila jemné pálení, utlumené jedem z hada. Věděla jsem, že umírám. Cítila jsem, jak mé srdce zpomaluje. Po tváři mi stekla slza. Zastudilo to. Před očima se mi prohnaly vzpomínky na domov. Na matku a otce, na Vasiliu a Taela. Na Neumírající palác. Na nekonečné lesy. Na vír ve vlasech.