Plameny moci✔

TŘICÁTÁŠESTÁ

Pojď blíž.

Okus mě.

Spas mě.

Hledej a najdeš.

Již brzy, brzy, Dítě nebes...

Od toho večera, kdy Ardel porušil svůj slib a políbil mě, jsem mívala sen. Cosi mě v něm volalo a vábilo, konejšilo a přesto děsilo. Nevyznala jsem se v té tmě, ve které jsem se brodila. Nemohla jsem vidět ani cítit, a přesto jsem se třásla strachy. 

Jsem sladká, jsem mocná, jsem z části tvá.

Hledej, hledej a najdeš.

Byla jsem zmatená na takové úrovni, že jsem se probouzela zpocená a ustrašená. V ústech jsem měla vyprahlo a oči mě pálily slzami. Když se ptali ostatní, řekla jsem jim, že mám noční můry o Hnízdě nočních můr. Byl to příhodný název pro to, aby mi uvěřili mé noční nepokoje. Jenomže o tom místě se mi nezdálo v noci. Pronásledovalo mě to přes den, kdy jsem měla oči dokořán, ale mysl bloudila zpět do toho chrámu smrti, kdy se mé ruce smáčely v krvi. Stále jako bych ji na nich cítila. Vpila se do nich jako neviditelný inkoust a nešla smýt pryč.

Ardel po mě sem tam hodil pohledem a provokatérsky se ušklíbl, čímž mi připomněl naše malé tajemství. Překvapivě se mi nezdálo právě o tom, ale často mi to nabíhalo na mysl a trhalo mě to zevnitř snad víc, než ty tři čarodějnice. Kroutila jsem nad tím hlavou a snažila se to zahnat. Už dávno mi mohlo být jasné, že to skončí právě takto. A i přesto jsem se tomu divila. 

„V hradu budeme k večeru," prohlásil osmého dne cesty Zerel v čele našeho malého průvodu. Otočil se v sedle a pohlédl na nás, zda jsme ho slyšeli. Přikývla jsem na srozuměnou. Gerl na svém koni doklusal vedle něj a začali spolu něco řešit. Té příležitosti se brzy chopil Ardel a přejel se svým koněm vedle toho mého. 

„V hradu tě budu držet od Emer co nejdál," prohodil náhle jen tak. Jako kdybychom už byli uprostřed konverzace. Pohled jsem stále upínala nenuceně před nás. 

„Myslím, že to bude k ničemu. Dostala se i do mé komnaty. Dostane se všude," opáčila jsem. „Spíš bys mi mohl obstarat novou dýku. Nějak se bránit musím." Ne že by mi vždy pomohla. 

„To nebude potřeba," vyvedl mě z omylu. Zaraženě jsem zamrkala a stočila k němu zrak. Pootevřela jsem pusu z čirého překvapení. Ve své ruce svíral mou ztracenou dýku a natahoval jí ke mně. Naděje. Ihned jsem po ní chňapla a překvapeně na ni hleděla. 

„Ty jsi ji měl celou tu dobu u sebe?" zavrčela jsem na něj podrážděně.

„Možná?" odpověděl, jako kdyby ho to vůbec nezajímalo a nevinně se zaculil.

„Možná? Možná bych tě měla za to z toho koně skopnout dolů," pohrozila jsem.

„Ale vrátil jsem ti ji. Navíc vyčištěnou," podal ležérně svou obhajobu. 

„Chceš si mě snad uplatit?" Stočila jsem se k němu a plně se na něj zaměřila. Na jeho krásném obličeji opáleném od sluníčka, mu pihy vystoupily o to víc. Na rtech mu poškubával potlačovaný úsměv.

„Tvou vlastní dýkou?" divil se hraně a házel po mě nezbedným pohledem.

„Čím jiným?" odfrkla jsem. Avšak i přesto jsem se uvnitř tiše radovala a opěvovala ho za to, že mi ji nakonec vrátil. Nechápala jsem důvod, proč by mi ji nedal hned poté, co jsem se probrala po onom incidentu, ale přestala jsem to řešit. Měla jsem svou dýku zpět, navíc vyčištěnou, a na krku zcela jiné starosti, mnohem větší, než že mi osm dní nevrátil ztracenou dýku.