Plameny moci✔

DRUHÁ

„To že ten strom rozsekáš na padrť stejně ničemu nepomůže," ozval se hlas za mými zády. Odfrkla jsem si a úspěšně ho ignorovala. Přešla jsem k odumřelému stromu, vyjmula z něj dvě dýky a vrátila se zpět na své místo, jen abych je mohla plnou silou mrštit znovu.

Byla jsem rozzuřená, znovu mnou proudilo tolik emocí sem a tam, až jsem měla pocit, že vybouchnu. „Běž pryč, Taele," zavrčela jsem na něj a vymrštila dýku kupředu. Tentokrát dopadla na dřevo rukojetí a s tichým zaduněním se odrazila směrem k zemi. Zaklela jsem.

„Prý jsi dnes zase zazářila," začal a opřel se zády o jeden ze stromů. Jeho kmen by nedokázalo obejmout ani deset mužů najednou. Vždy mě ty stromy čišící životem fascinovaly.

„Já zářím přeci vždycky," ušklíbla jsem se na něj a došla dýku zvednout. Následně jsem ji potěžkala v ruce a zkontrolovala, zda jsem ji tím neopatrným hodem někde neponičila. „Proč jsi přišel?" otočila jsem se na něj a pozvedla k němu pohled. Jeho sněhově bílé vlasy mu pro tentokrát neposedně padaly až k ramenům a paroží měl náležitě opečovávané. Vždy jsem mu je záviděla. Jim všem.

„Jelikož jsi svým zářivým výstupem rozproudila pozdvih v celém Neumírajícím paláci, chtěl jsem se podívat, jak na tom jsi. A nemusíš být hned tak nerudná. Jsem tvůj kamarád. A abych byl přesný - jediný kamarád."

„Mám Vasiliu," utrousila jsem a zasunula obě dýky zpět do pouzder upevněných na opasku.

„Ta má teď zcela jiné starosti. Přestaň se chovat jako malá, Neol. Už budeš brzy dospělá, převezmeš povinnosti ženy a-"

„A vezmu si tě. Stanu se ochránkyní domácnosti, dětí, lesa a budu se snažit udržet dobré vztahy se sousedy," přednášela jsem otráveně. „Vím co mě čeká, nemusíš mi to pořád připomínat," vydechla jsem vyčerpaně a posadila se na kámen obrostlí nadýchaným mechem. „Jenže nic z toho nebude, pokud Relové získají zpět svou moc. Copak to nikdo nechápe? Otec chce obětovat kus území, jenomže oni chtějí všechno. Neporazíme je." Pohlédla jsem na něj, svraštila obočí a svěsila ramena.

Odstrčil se od stromu a přešel ke mně. Sedl si do tureckého sedu naproti mně a smutně se pousmál. V jeho paroží se zaleskly paprsky slunce. 

„Oni to ví, Neol, ale nevzdávají se naděje. Chtějí mír, nic víc. A pokud nakonec budeme muset bojovat? Půjdeme bránit Lezum. Kdysi to tak dělali naši předci po mnoho staletí a mi to tak uděláme taky. Nech je, ať to vyřeší. Třeba se doopravdy povede vyjednat mír." V jeho světle modrých očích se lesklo přesvědčení. Jenomže já tomu nevěřila. Byli to slepí blázni.

„Jestli chce otec obětovat naši zemi, tak ať. Ale nedovolím, aby se stalo něco Vasilie. Musím ji ochránit," pronesla jsem odhodlaně a kývla směrem k paláci. „On ji neochrání. Nikdo tady, pokud přijde na boj."

„To nemůžeš vědět. Neol, já chápu, že bereš svou roli starší sestry vážně," chytil mé ruce do svých dlaní a stáhl rezaté obočí blíž k sobě, „ale věř Nejvyššímu vůdci. Ochrání ji, jakožto nástupkyni trůnu." Nasucho jsem polkla a sklopila zrak. Zabránila jsem zachvění. Znovu jsem se na něj podívala až v tu chvíli, kdy sundal své ruce z těch mých a stoupl si. Všimla jsem si, že se mezi stromy objevil bílý jelen. „Nevadilo by ti kdybych...?" otázal se mě nesměle.

„Jasně že ne," zakroutila jsem rychle hlavou. „Běž za ním," vybídla jsem ho a pozorovala, jak mu zazářilo v očích. Poté se rychle rozešel k jelenovi, který mu šel vstřícně naproti. Když se setkali, Tael ho poplácal po mohutném krku a prohodil k němu pár veselých slov. Jelen mu porozuměl a pokýval hlavou ve znamení souhlasu.