Plameny moci✔

ČTVRTÁ

Jela jsem celý den, obklopena lesy s mohutnými stromy sahajícími až do nebeských výšin našich bohů. Míjela jsem kapradiny, vysoké jako běžný Lezum, traviny dlouhé a zelenkavé jako po čerstvém dešti a květy tak sytě barevné, až mi z toho přecházel zrak.

Za uplynulých dvanácti hodin jsem stihla dojet podle mého usouzení ani ne do poloviny cesty k hranicím. Věděla jsem, že se stále nacházím v kraji Lišek. Potřebovala jsem se dostat na území kmenu Medvědů a teprve z něho překročit hranice do Feramu. Alespoň tak jsem si to pamatovala z map, které se mi snažili vtlouct do hlavy.

Iseov mě na sobě nesl neúnavně dál, i když už i on sám brzy začal pomalu zpomalovat a mírnit tempo. Věděla jsem, že na večer budu muset zastavit a dopřát nám zasloužený odpočinek.
Jelikož jsem toho předchozí noc mnoho nenaspala, padla jsem únavou hned poté, co jsem nám našla dokonalé místo pro přenocování. Iseov se líně pásl kousek ode mně a dopřával si zaslouženého odpočinku. I během spánku jsem ve snech slyšela ukusování travin a jejich následné přežvykování. Věřila jsem, že kdyby se někdo blížil, upozornil by mě. V poklidném ráji flóry a mírumilovné fauny jsem usnula.

Druhého rána mě probudilo svítající slunce, líně zalévající okolní les, a malý králíček, očuchávající mi se zájmem nohy. Pár paprsků slunce nakonec zavítalo až k mým očím a přivedlo mě k životu. Nová společnost rozmrzele odhopskala pryč, když jsem se posadila.

 Den se probouzel čiperně k životu a opěvoval nový začátek prozářeného času. Protáhla jsem ztuhlá záda, vytřepala deku, srolovala ji a připevnila k sedlu. Rychlá studená snídaně nebyla nic moc, ale lepší než hladovět. Žaludek si víceméně nestěžoval. Poté jsem musela osedlat Iseova, který na mě zkoumavě hleděl tmavě hnědýma očima, jako by se ptal: Kam dál?

„Musíme pokračovat stále na sever," vysvětlila jsem mu rozespale. Zívnula jsem si a promnula oči plné ospalek. „Možná trochu severozápadně, abychom nemuseli jak přes Vlky tak Medvědy." Zatřásl hlavou. Porozuměl mi. Uždibl si ještě trochu trávy a začal ji chvatně přežvykovat, až to chroupalo. Neodolala jsem a dotkla se opatrně jeho paroží. Hodil po mě pohledem a zvedl hlavu, přičemž dál přežvykoval svou snídani.

„Promiň," odkašlala jsem si a raději se vyšvihla do sedla. Čekal, až ho pobídnu k chůzi. Já si však musela ještě urovnat opasek s dýkami a luk připevněný k sedlu. Potřebovala jsem vědět, zda bych ho dokázala rychle sundat, kdyby bylo potřeba. O tom jsem za malou chvíli přestala přemýšlet, jelikož by mi to bylo stejně k ničemu. Měla jsem povolenou tětivu, a než bych ji dokázala znovu natáhnout, nepřítel by byl už u mě.

„Tak pojď, chlapče," vydechla jsem a sledovala, jak se mezi stromy pomalu vytrácí ranní mlha. Slunce ji slastně spalovalo a zahánělo zpět do svých stinných koutů. Mezi popínající rostlinou visící ze stromů jako závěs, prolétl žlutý ptáček.

Jela jsem minimálně pět hodin, možná šest, než jsem musela znovu zastavit. Pomalu ale jistě mě začínal bolet zadek, jelikož jsem na tak dlouhé cesty nebyla vůbec zvyklá. Když jsem seskočila, ozvala se hned i záda a svaly na nohou. Zasténala jsem bolestí a padla na měkký mech, kde jsem si začala nohy protahovat.

Iseov zafrkal. „Co?" obořila jsem se na něj a poté tónu svého hlasu zalitovala. Přivřel oči a zatřásl hlavou. „Oh, jistě," pochopila jsem a znovu vstala. Musela jsem mu povolit alespoň podbřišník, aby si mohl odpočinout i on. Když jsem tak učinila, vděčně vydechl a svěsil krk i hlavu. Následně váhu svého těla přenesl na tři nohy a pravou přední si odlehčil.

„Měla bych tě nějak pojmenovat," poznamenala jsem zadumaně. Znovu jsem seděla a snažila se ignorovat trpící svaly v celém svém těle. Po oné poznámce zvíře jako by snad nadzvedlo obočí. Ačkoliv to byla oddaná zvířata, byla dost urážlivá a nesmělo se je naštvat. „Co třeba..." Zkoumala jsem ho pohledem a hledala to správné jméno, které by ho vystihovalo. Mezitím na mě pohrdavě hleděl a čekal. „U všech bohů, co já vím, tak třeba..." Zúžil svůj pohled ještě víc a zafrkal. „Oter, hm?" Zahrabal kopytem. „Kero?" Zatřásl hlavou a znovu zafrkal. „Mám to. Lopin!" Zahrabal nesouhlasně kopytem a kvíkl. Poraženě jsem svěsila ramena. „Jsi náročnej. Fajn. Budeš prostě Iseov, hm? Kdybys mohl mluvit, určitě bys mi říkal jen Lezumko." Zakroutila jsem nad tím hlavou a raději se natáhla na mechem pokrytou zem. Zavřela jsem oči a blaženě zakňučela.