Plameny moci✔

DEVÁTÁ

V noci jsem slyšela její křik. Proklouzl mi tiše do snů a mučil mě zevnitř. Křičela, přímo až řičela v přímé nelítostné agónii nadcházející smrti. Natahovala ke mně popálenou ruku. Její vystrašené oči mě prosily o záchranu, o to, abych ji ušetřila.

Jenomže já jen nehybně stála a hleděla na její hořící tělo. Sledovala jsem její bledou pokožku ožehlou tím neúprosným žárem. Nechala jsem shořel vlastní krev.

Toho rána, když jsem scházela schody dolů na snídani, jsem ten řev slyšela také. Rezonoval mi v hlavě a nutil mě se bát. Tohle mě mohlo potkat. Mohla jsem shořel na té hranici vedle ní.

Snídani jsem měla prostou, skládající se jenom z krajíce chleba a letního ovoce. Na čaj jsem mohla rovnou zapomenout. Nahradila ho obyčejná studená voda.

„Kolik by mě stálo, kdybych si zde chtěla nechat ustájeného na nějakou dobu Iseova?" ptala jsem se hospodského, když ke mně on sám přišel sebrat špinavé talíře. Zamračil se a změřil si mě pohledem. V hostinci bylo toho rána prázdno.

„To záleží na tom, na jak dlouho, děvče. Kde jsi vlastně vzala takové zvíře?" Zapřela jsem se více do dřevěné židle a prohlédla si ho. Byl vcelku ve formě, na to, že nejspíš jen běhal sem a tam celý život v hospodě. Zato tmavé vlasy mu řídly jedna radost. Mohlo mu být už okolo padesáti, ale vzhled mohl klamat.

„Mám ho od otce." A ani jsem nelhala. Byl od mého otce. Jen ne z Feramu. Jediné štěstí bylo, že ty barvy doopravdy držely jako klíště. Vlasy nepouštěly svou přetvářku a ani mé tváře se nevrátily znovu do červena.

Hostinský na to něco zabrblal a napřímil se. Přitom vynikla jeho široká ramena a větší nos. Zapadlé oči si mě bedlivě prohlížely. „Na jak dlouho?" Přimhouřil je.

„Nemám ponětí. Možná pár týdnů." Pokrčila jsem rameny a pohled mu oplácela.

„Jednu zlatou za měsíc. Do toho počítám i seno a vodu. Ber nebo nech." S tónem jeho hlasu jsem neměla nejmenší potřebu s ním smlouvat. Peněz jsem měla dost a jedna zlatá za měsíc? Nebylo to skoro nic.

„Beru," přikývla jsem. Sáhla jsem si do měšce připevněným na opasku a vyndala z něj minci. 

„Jestli ho ale budeš krmit špatně..." zavrčela jsem a zvedla se. Měla jsem plno plánů. Včerejší rozhovor dvou mužů u vedlejšího stolu mě zaujal. Naskytla se mi možnost dostat se do hradu.

„Bude mít vše potřebné," ujistil mě. „Co pokoj?" zavolal za mnou, když jsem směřovala ráznými kroky ke dveřím a natahovala se po klice.

„Ještě uvidím. Zaplatím popřípadě večer." A to bylo vše. Nasadila jsem si kápi na hlavu a vydala se do toho úmorného vedra brázdící ulice Perelu.

Relů výrazně ubylo. Nejspíše vyspávali své včerejší oslavy a já jim za to byla nade vše vděčná. Kdybych se jimi měla prodírat jako včera, nejspíš by to má výbušná část nevydržela. Věčně do mě strkali, vráželi a já měla chuť je nejednou vyzvat na souboj. Také jsem si ale uvědomovala svou začnou nevýhodu. Všichni byli minimálně o hlasu vyšší než já. A taky o hodně svalnatější. Já měla jen svaly potřebné na hod dýkou či k natažení luku. Prohrála bych. Mé sklony k problémům musely počkat.

Za hodinu jsem se konečně dostala přes všechny kruhy oddělující se pomocí řek až do poslední části. Musela jsem projít skrze náměstí, kde se ještě včera večer nacházela hranice. Nechtěla jsem se na to koukat. Děsila jsem se představy, že bych tam mohla náhodou zahlédnout ohořelé tělo Lezumky. Jediné, co jsem tam naštěstí uviděla, byly jen doutnající uhlíky. Buďto mrtvolu odklidili, nebo se někde mezi tím popelem válely ohořelé kosti spolu s parožím.