Plameny moci✔

ČTYŘICÁTÁ

Oslavy druhého měsíce byly opravdu dechberoucí. Z oken domů se pověsily věnce květin především růžové, bílé a rudé barvy a vyvěsily se pestrobarevné praporky na provázcích křižující nad námi ulici spolu se světélkujícími lampióny. V železných koších hořely divoké ohně, okolo kterých obyvatelé Perelu rozjařeně tančili a smáli se. Tak to alespoň vypadalo prvních deset okruhů, do kterých jsme se podívali.

Zerel trval na tom, že musím ochutnat všechny druhy piva v všech možných hospodách, které jsme míjeli. A tak jsme se v ozářených ulicích Perelu s černou oblohou nad námi motali z jednoho kruhu do druhého. Dokonce i Gerl se nechal přemluvit na několik ochutnávek. Jenomže díky jejich velikosti a mé drobnosti, jsme na tom byli brzy zcela jinak. Mně se pletly nohy, zatímco si vedle mě vykračovali a smáli se na celé kolo. Přehodili přes mě plášť, jelikož okolo začínalo být opravdu chladno.

Nakonec jsme skončili v pro mě moc dobře známé hospodě. Na visací ceduli byl vyobrazen hořící strom. Ohrnula jsem nad tím ret a spolu s nimi vlezla dovnitř.

Do nosu mě znovu již po několikáté toho večera praštil pach zvětralého alkoholu, kouře z krbu a nemytých těl. Prodírali jsme se skrze ostatní návštěvníky směrem k baru.

„Lištička!" uslyšela jsem z pravé strany. Ihned se mi vybavil král. V další vteřině jsem si ale uvědomila, kdo mi jako první dal tuto přezdívku.

„Poile!" rozhihňala jsem se, když ke mně dorazil vysoký Rel. Přes jednu tvář měl strašidelnou jizvu, jejíž hrůzostrašnost bledla s jeho širokým úsměvem. Košili měl flekatou od rozlitého pití a zubil se dost přihlouple. Za ním se vynořili jeho další dva společníci. Pamatovala jsem si, jak jsem s nimi naposledy pila. Ani mi nedopověděl jeho košatou historku o černovlasé Relce.

„Tebe jsme tady dlouho neviděli," přidal se Ferr. Hepo přisvědčil a pořádně si přihnul svého korbelu piva.

„Měla jsem dost práce. Princova Sorelé. Jistě mou pozici chápete," pokrčila jsem rameny a zavrávorala. Vedle mě se objevili Zerel s Gerlem. Změřili si je nepřátelskými pohledy a založili si ruce na hrudích. „Klídek. To jsou moji kamarádi," škytla jsem a zaculila se.

„Máš svou vlastní ochranku?" popichovali mě ti tři dál.

„To jsou také moji přátelé," vysvětlila jsem a vlezla si mezi ně, abych je mohla obejmou rukama kolem pasů. Sotva jsem se držela na nohou. Všichni se přeměřovali a snažili se vyhodnotit, co si o těch druzích myslet. „Mám nápad. Co si takhle všichni dát pití? Hm?" zamrkala jsem a začala se motat dál k pultu. Ostatní mě pohotově následovali.

Následně už to všechno šlo jako po vodě. Spřátelit se jim povedlo po dvou dalších korbelech čehosi silně zapáchajícího. Po dalších dvou už mě učili dost obscénní písničku a nechali mě tančit přede všemi na stole, zatímco jsem okolo lila nedopatřením své další pivo a tlemila se na celé kolo.

Tohle uvolnění jsem potřebovala. Události uplynulého měsíce mě dováděli k šílenství. Navíc jsem začala dost silně přemýšlet o nabídce, kterou mi dala Anita s Terrou, když jsem je šla vyprovodit ven z mého pokoje. Pokud chceš, můžeš jít s námi. Naučíme tě bojovat a budeš s námi cestovat po celém kontinentu. To mě lákalo. Volnost, ochrana a objevování nového.

„...a pak si Relka Pelka sundala své šaty zcela, aby světu ukázala, co dříve prokázati nechtěla," zpívala jsem falešně nahlas s ostatními, mezitím co mi ze rtů vyklouzával přidušený smích. „Že na její prsa je jen krása pohledět, zatímco ostatní Relky by jí mohly závidět." Docházel mi dech. Zamotaly se mi nohy a já tak s výkřikem padla ze stolu přímo do Gerlovi náruče. Rozesmála jsem se a poplácala ho po tváři. Předvedli mi grimasu plnou utrpení. Ostatní zaskandovali a dál pokračovali ve zpěvu písničky. Zerel se mezitím dost skamarádil s Poilem. Možná až moc.