Plameny moci✔

ČTRNÁCTÁ

Pletl se. Šeredně se mýlil, když si myslel, že neumím jezdit.

Vyrazili jsme až po deváté hodině, kdy se slunce líně sklánělo k západu a vítr vlál od Severních oceánů. Měla jsem na sobě plášť s kápí, která mi kryla obličej. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, kdo sedí na koni prince. Musela jsem vypadat až směšně na tak velkém zvířeti. Zato Ardel se neobtěžoval s jakýmkoliv krytím. Jel na podobně velkém koni, avšak ten byl již pořádně vyježděný a nijak pod ním neblbnul.

Relové se nám pletli do cesty, zděšeně uhýbali před obrovskými kopyty koní a zkoumali nás.

Oslavy byly v plném proudu. Všichni pili. Hudba hrála ze všech koutů Perelu, jelikož každý kdo uměl na něco hrát se neostýchal předvést. Kůň pode mnou byl ale klidný.

Jeli jsme tentokrát na sever, což pro mě bylo zcela něco nového. Neznala jsem to tam. Nevěděla jsem, co čekat.

Když jsme vyjeli z posledního, dvacátého okruhu, Ardel se na mě otočil v sedle. Jela jsem těsně za ním.

„Něco bych ti chtěl ukázat," promluvil poprvé od té chvíle, co jsme osedlali koně. Poté, než jsem stihla cokoliv říct, pobídl svého hnědáka do cvalu. Ten můj se k němu připojil a srovnal s ním krok.

Obloha se začala potahovat mračny. Bylo to poprvé za dobu mé přítomnosti ve Feramu, kdy se zakrylo nebe a ani zapadající slunce již nemohlo svou mocí pálit všechny pod sebou. Cítila jsem chladný vítr otírající se mi o tváře a obnažené kousky kůže. Sukně se mi na nohou nepatřičně vyhrnovala a já se modlila, aby se zrovna v tu chvíli neotočil.

Cválali jsme okolo několika menších lesů, luk a dokonce jsem kousek od nás zahlédla menší vesnici. Vypadala na tom místě až přespříliš nuceně a nezapadala tam. Byla vystavěna jako Perel z temně rudých kamenů, ale střechy byly doškové. V Lezumu jsme veškeré domy měli z bílého kamene, nebo odumřelého dřeva. Ne nic tak ohavného, jako tady.

Před námi se objevila rozlehlá louka, taková, jakou jsem v životě neviděla. Táhla se skoro do nekonečna pohlcena vysokými traviny a květy temných barev. Pobídla jsem koně do trysku. Zvíře zapojilo více svaly a vyrazilo kupředu.

Ukaž mi co dokážeš. Ukaž, můj příteli, ukaž mi.

Zvíře vystřelilo nadšeně jako šíp. Ještě jsem stačila zahlédnout Ardelův mírně překvapený výraz, který ihned zamaskoval úšklebkem. Tmavé vlasy se mu z obličeje kvůli větru shrnuly na strany.

Letěl rychle. Uvolnila jsem se a sledovala vysokou trávu sežehlou sluncem, kterou si kůň razil cestu. Slyšela jsem dunivý dusot. Slyšela jsem vítr skučící mi okolo uší. Slzely mi oči. Kůň se hnal dál.

Ohlédla jsem se. Kůň Ardela nebyl ani zdaleka tak rychlý. Viděla jsem, jak se snaží, natahuje své nohy kupředu v zoufalé snaze dohnat svého protivníka. Nešlo mu to. Vítězně jsem se pousmála a v hrudi se mi rozlil pocit blaženosti.

Hekla jsem, když náhle vraník vyskočil do vzduchu. Otočila jsem pohled a připravila se na dopad koně na zem. Udržela jsem se. Byl to jen padlý kmen stromu, přes který skočil.

Zarazila jsem se na okraji louky. Kůň prudce, ale přesto elegantně zastavil. Udýchaně jsem hleděla na výjev před sebou.

Ardel se objevil vedle mě. Oba koně zběsile nasávali vzduch do plic.

„Co je to?" zeptala jsem se a urovnala si rychle sukni a plášť.

„Královské sady," odvětil. Na tváři se mu objevil rozkošnický úsměv. Zamračila jsem se. Před námi se pod mírným kopcem táhlo nekonečně mnoho menších stromů. My nic takového v Lezumu neměli. Jen sem tam si někdo vysadil pár stromků a říkal tomu sad.