Družka alfy

Král bez srdce

Annabeth

Černý vlk se zlatýma očima mě sledoval dlouhých pár minut, než jsem se rozhodla proměnit se ve svoji vlčici a rozeběhnout se zpět na palouk. Při mé smůle mě ale ten vlk pronásledoval a za chvíli už má vlčice ležela na zemi pod těžkou vahou toho velkého černého vlka, který měl kamenné srdce.

'Kdo jsi?' Vlk lehce zavrčel a já ho propalovala svýma azurovýma očima. Doufám, že si všiml té nenávisti, kterou jsem k němu cítila a snažila se mu ji dát jasně najevo.

'Nerad se opakuji. Kdo jsi?!' Jeho hlas najednou byl hrubší a hlavně výhružnější než poprvé. Vlčice se ho začala bát a sklopila uši. 'Annabeth. A teď mě nechte!' Sice se bála vlčice, ale já byla odhodlaná a chtěla mu v tu chvíli ukázat, jak silná jsem. A že se ho nebojím.

'Annabeth. Jsi pěkně drzá. Copak ty nevíš, kdo já jsem?' Ta pýcha byla cítit z jeho hlasu a mně bylo jasné, že lásku on v sobě nemá. 'Vím. A proto jsem drzá. Protože Vás nesnáším!' Vší silou jsem donutila svoji vlčici, aby se vzchopila a nakonec se dostala zpět na své nohy. Černý vlk mě propaloval svým hněvem, který se v těch zlatých očích lesknul a mně to bylo upřímně jedno. Nesnášela jsem svůj život a muže před sebou. A moje rodina nebyla o nic lepší než tato zrůda. I když já jsem též zrůda. Protože jsem tím, čím jsem.

Rozeběhla jsem se zpět na palouk, ale tentokrát mě černý vlk nesledoval a jen tam tak stál, jako bych mu řekla něco, co ode mě, jako jeho poddané, by nikdy nečekal, že řeknu.

Na kraji palouku jsem se proměnila zpět do své lidské formy a upravila si svoji róbu. Dlouhé krajkové šaty v tmavě modré barvě a černými boty na podpatku. Naštěstí měly nízký podpatek a já se tak nemohla zabít. A i přesto preferuji tenisky. Jsou mnohem pohodlnější než tyhle zabijácké boty. Ale teď zpět k věci. Rodiče stáli na tom samém místě a neustále hovořili s příbuznými z Kanady. Takže si ani mého odchodu nevšimli.

Radši jsem se postavila zpět na místo, kde jsem stála předtím a čekala až se nový král zjeví a usedne na ten blbý trůn.

Michael

Nemohl jsem tomu uvěřit! Moje poddaná a otevřela si na svého nového krále hubu. A i přesto, když se rozběhla zpět na to místo s hloupým trůnem, nemohl jsem svého vlka donutit, aby se pohnul. Jen si užíval pohled na tu vlčici, která se z mé mysli jen tak nedostane. Ta krásná vůně, co z ní vycházela byla přímo lákavá a já chtěl, aby tu ještě chvíli zůstala. Jenže ona mě nesnáší. Nevím proč, ale její slova byla pravdivá.

'Vzpamatuj se Michaeli! Musíš se vrátit, projít rituálem korunovace a pak si to vyřídit s tou dívkou, že si otevřela hubu na svého krále.' Donutil jsem svého vlka, aby běžel zpět k domu, kde jsem nechal svého krejčího. Určitě se teď klepe strachy, že nedodělal včas ten hloupý oblek. Ovšem mně to bylo jedno.

Pět minut před odchodem ke všem mým poddaným jsem se oblékl do slavnostního obleku mého otce. Vždy mi jeho oblečení padlo a dnes tomu nebylo výjimkou. Můj oblek byl celý červený se zlatými přeskami a znakem mého rodu. Velkého černého vlka pod úplňkem na pravé straně.

,,Pane?" Do místnosti vešel rádce mého otce a později i můj rádcem, a naznačil, že je čas jít.

,,Tak jdeme, ne?" A s milým úsměvem jsme se vydali na obřad králů.

Annabeth

Otec i matka už dávno přestali hovořit s několika příbuznými a postavili se těsně za mě. Otec mi nezapomněl vytknout, abych se chovala slušně a matka mi upravila lehce vlasy, které byly neposedné. A to nevědí, že jsem utekla na nějaký ten čas k útesu.

,,Dámy, pánové, mladí páni i mladé slečny." U dřevěného trůnu stál postarší muž s šedými vlasy a kulatými brýlemi na nose a svým hlubokým hlasem promluvil na všechny, co byli přítomni.

,,Dnes je den, kdy na trůn usedne náš nový vládce a syn našeho zesnulého pána. Přivítejte teď nového krále Michaela I. Nového vládce všech vlků!" Všichni kolem začali hned tleskat a vřískat a mí rodiče se nesměli zdržet. Já ale jen nehybně stála a vraždila svým pohledem muže, který nebyl zdaleka tak hodný, jak se o něm povídalo. Vládce, který má pouze srdce z kamene a city žádné.

Když procházel kolem mě, podíval se na mě se svýma zlatýma očima, že ještě si to se mnou vyřídí, a pak se postavil a pomalu usedl na trůn. Ten starý pán s brýlemi mu nasadil už tak dost letitou korunu a všichni se mu uklonili. Já ze slušnosti udělala to samé, i když se mi to příčilo.

Další hodinu se každý výše postavený člen smečky dal do rozhovoru s novým králem a já tak měla možnost se nenápadně vyplížit.

,,Hej ty!" Ten hnusný hlas plný hněvu na mě zavolal a já se musela otočit na toho blbce, co si teď říká král. Akorát já tu být nechtěla. Radši bych si zalezla k sobě do pokoje a četla si.

,,Ano, Vaše veličenstvo?" Nasadila jsem ten nejfalešnější úsměv a čekala, co mi poví. Otec s matkou samozřejmě hned přiběhli a představili mě tak svému novému pánu.

,,Pane. Toto je má dcera Annabeth Rotramová Dalasová. Jediné dítě naší rodiny."

,,Vím, kdo to je. A rád bych ji chtěl potrestat za její neslušné chování, když si otevřela na mě svoji hubu a pak utekla."

,,O...odpusťte ji pane. Doma dostane trest, jaký si zaslouží. Slibujeme," začala matka a já věděla, že dnešní noc bude ještě pěkně dlouhá.

,,Dobře. Spoléhám na Vás, pane Dalasi. A teď jestli si můžeme promluvit o samotě?" Král a potřebuje soukromí? Ani já ho neměla celých 19 let. A nějaký král by ho měl mít vždy, když si řekne? Tohle není chování hodného krále.

Jenže otec jako poslušný pejsek odešel s novým králem stranou a já mohla trochu více dýchat. Jako by kolem něho nebyl žádný vzduch, který by se mi dostal do plic než odešel. A nebo jsem jenom zapomněla dýchat.

,,Annabeth? Běž domů a opovaž se odejít. Zítra ráno si s tebou popovídáme." Matka mě propalovala svýma hnědýma očima a slibovala mi rozhovor, na který do konce svého života nezapomenu.

Ale byla tu naděje, že konečně se mi splní můj sen, který konečně dosáhne svého cíle a já pocítím tu svobodu.

Matka odešla za nějakou mladší dívkou a dala se s ní do řeči zatím co já se vydala zpět do svého domečku. Byl na úplném konci celé naší smečky. Byl to můj domov, který jsem ovšem nesnášela. Kamenný domek s dřevěnými pilíři mi nechal postavit otec k třináctým narozeninám a já od té doby žila sama, daleko od zbylé smečky, v domku, kde jsem se cítila sama. Nikoho ke mně nepouštěli, pokud mi nepřinesli jídlo, či zprávu, že rodiče chtějí se mnou mluvit.

A to všechno prý bylo pro MOJE dobro! Jaké dobro?! Bylo to jenom pro ně. Na mě nemysleli. Chtěli kluka a mají holku. Chtěli ode mě poslušnost, ale tu jsem jim nedala. Byla jsem drzá a často se i s rodiči pohádala. A bylo mi to jedno, že mě pak nechali týden bez jídla. Já si ho získala sama.

A jak jsem nad tím vším přemýšlela, už jsem seděla na své velké posteli s nebesy a pěti polštáři a chystala se spát. Pokoj byl zahlcen černou pokrývkou tmy, která tu panovala a já se pohodlně ubelebila na své posteli.

A nakonec mě i sny vtáhly do své říše a já tak konečně usnula.