Družka alfy

Starý přítel

Michael

Běželi jsme skoro celý den bez jediné přestávky, aby jsme stihli uběhnout co největší vzdálenost a přiblížili se tak k nejhoršímu místu v těchto končinách.

Příroda kolem se nám po půl dne rychle měnila z krásných lesů na pusté mýtiny a opuštěnou zem, kde snad nikdo nikdy nežil. Půda byla vlhká a měkká, stromy suché nebo mrtvé a zvěř, jako by z této části země uprchla.

Můj černý vlk a béžový vlk mého ochránce Levira nás unášeli k místu, kam jsme se potřebovali dostat. K místu, kde zahynulo už mnoho statečných bojovníků z mnoha smeček a nikdy se nikdo nevrátil. Neví se, co se s nimi stalo, ale nakonec lidi uvěřili tomu, že zahynuli v boji s příšerou, která v těchto místech žije. Ne tak docela příšera, ale jistý šaman pohlcen temnou magií.

Vznikla jakási legenda o šamanovi, který se po vyhnání ze své smečky vydal do těchto končin, aby zaplatil za své činy. Jenže on tu podle starých pověstí získal moc tak temnou, že ani on sám ji nedokázal ovládnout a pohltila jeho duši. A teď zabíjel každého, kdo se chtěl pokusit tohoto šamana zničit. Nikdo však nikdy neuspěl.

A my měli s Levirem právě v těchto místech najít jiného šamana ze Sluneční smečky, která teď potřebovala jeho pomoc. A stejně tak jsem ji potřeboval i já sám. Annabeth byla v jakémsi tranzu, který ji uložil do hlubokého spánku. A pokud by takto zůstala delší dobu...zemřela by. A to se nesmělo stát.

Po dlouhém dni jsme se dostali na hranici mého území a území Skalních vlků. Jejich alfa - Darnes Ferneus - je mým přítelem z dětství a určitě mi dovolí u něho přečkat noc, než se zase s Levirem vydáme na cestu. A možná nám o druidských bažinách poví užitečné informace, které se nám budou hodit.

'Tady počkáme na příchod hlídky. Cítím, že jsou nablízku.'

'Jak si přejete.'

Mezitím jsme se změnili zpět do svých lidských podob a netrvalo dlouho, kdy se před námi objevil velký šedo-černý vlk s krásnou šedou barvou očí. Když si prohlédl, kdo před ním stojí, i on se přeměnil do lidské formy a uctivě se uklonil.

,,Pane? Co Vás přivádí do těchto končin k našim hranicím?"

Jako člověk to byl ještě mladík okolo osmnácti let s velmi krásnou svalnatou hrudí a s tetováním růže na pravém rameni, která byla v plamenech.

,,Rádi bychom požádali Vašeho alfu o možnost přespání. Jsme na dlouhé cestě a rádi bychom spali někde v teple a v pohodlí."

,,Jistě. Pojďte se mnou. Dovedu Vás do naší smečky."

Mladík se otočil a vydal se k vesnici své smečky a my ho ochotně následovali.

Cestou jsme prošli kolem jezírka, u kterého si hrály malé děti a jejich matky seděly opodál a něčemu se hlasitě smály. Dál pak stromy řídly a brzy se před námi objevila obří louka s vesnicí mého přítele.

Alfou byl už několik let a byl spravedlivý a velmi silný v boji. Byl i jedním z mála, který netoužil o moji přízeň a větší obnos peněz. Byl ve skupince alf, kteří mě přijali a dál se věnovali svým povinnostem. A já tyto alfy respektoval.

Vesnice byla vesměs z dřevěných domků s kamenným základem a několika sloupky, které byly po stranách u každého vchodu do domu. Střechy měly hnědé nebo červené tašky a rozjasňovaly tak celou louku svojí výraznou barvou.

Na začátku vesnice stálo pár menších domků pro obyčejné vesničany. Dále se pak zvětšovaly a bylo znát, že mají majitelé vyšší hodnost ve smečce.

Ale největší z nich stál na samém konci na kraji lesa. Dům měl dvě patra, velké vchodové dveře natřené tmavě hnědou barvou, černé tašky na střeše, kolem oken byly vyřezané různé ornamenty a symboly a nad vchodem byla vyřezaná hlava vlka. Symbol jejich alfy. Cesta ke vchodu byla z různě velkých kamenů a vyznačovala, že přítel je vždy vítán.

,,Vydržte zde. Dojdu pro Alfu a oznámím Vaši přítomnost."

,,Jistě. Počkáme zde."

Trvalo to nějakou dobu než přišel, ale nakonec se jeho mohutná postava objevila ve dveřích. Byl skoro dva metry vysoký, měl delší hnědé vlasy a krásné zelené oči, jaké má jen málo alf. Na sobě měl upnuté černé tílko a bílo-černo-šedou  košili, černé kalhoty a tenisky. Z takové alfy mají okolní smečky respekt, protože už vzhledem ukazuje svoji moc, sílu a autoritu. Z očí jde znát odvaha, kterou má a že v případě nouze, položí život za všechny v této smečce.

,,Pane. Jsem rád, že jste přišel do naší smečky a poctil nás tak Vaší návštěvou."

,,Děkuji Darnesi. Jsem rád, že tě zase vidím, příteli." Alfa skalních vlků se usmál a ukázal tak řadu krásných bílých zubů.

,,Takže jsi přijel na návštěvu nebo co tě přivádí tak daleko?"

,,Můžeme si promluvit někde v soukromí? Nerad, aby to slyšelo více lidí, i když zde by se udrželo každé tajemství."

,,Jistě. Pojďte dál. Nechám udělat horký čaj a v klidu si povyprávíme, co se v životě nás obou stalo."

Annabeth

Byla mi víc a víc zima, která mě pomalu, ale jistě zabíjela. Život mi každou chvíli odsával síly a můj dech už nebyl tak pravidelný. Šok, strach a vzpomínky temnější než samotná temnota mě dostaly znovu do stavu, který ohrožoval můj život. Dříve mě dokázal náš šaman zachránit a zajistil, aby se mi už nikdy toto nestalo. A přesto sem znovu na hranici svého života a smrti. Zase ležím, jako tělo bez duše, myslí někde úplně jinde. Je mi čím dál tím větší zima a sotva dýchám. Nevím, co se děje s mým tělem tam venku, ale cítím něco teplého, co mě při tom životě drží.

Naději. Cítím naději, jako by někdo o můj život bojoval nebo hledal to, co mě znovu probudí a vrátí zpět mezi živé. Bohyně mi tu naději dala taky, ale její slova se postupně ztrácí z mé paměti a já už matně slyším slova, která mi řekla. Ani si nepamatuji, jak krásná byla.

'Neboj se dítě. Nebude trvat dlouho a znovu získáš to, co teď ztrácíš.'