Družka alfy

Zjevení

Annabeth

Nejdříve jsem se rozhodla zajít do svého nového bytu na kraji města. Byt se totiž nacházel necelých deset minut od kavárny a já si chtěla dnešní den užít co možná nejvíce. A hlavně se nemohu dočkat až můj sen a životní cíl začnu žít na plno. Už nikdy se totiž nevrátím na místo, které nesnáším z celého svého srdce. Chci být normální holka s normálním životem a ne nějak výjimečná a odlišná od ostatních.

Byt se nacházel v panelovém domě, který měl tři poschodí a já dostala ten úplně nahoře. Vchod do bytu byl prosklený a místo schodů zde stál výtah. Velké plus pro mě, když budu brzy ráno vstávat. Nebudu muset běhat po schodech a upozorňovat na sebe zvědavé sousedy. Určitě se tu alespoň jeden takový najde.

Přivolala jsem si výtah a v kabince zmáčkla číslo tři. Výtah se s malým drcnutím začal pohybovat nahoru než zastavil a hlas z repráku oznámil poslední patro. Celá nadšená jsem vyšla ven a zamířila k velkým hnědým dveřím vlevo na konci chodby. Tam se nacházel totiž můj vlastní byt.

Nervózně jsem vzala malý klíč a strčila ho do klíčové dírky, odemkla dveře a se zatajeným dechem vešla dovnitř. A jakmile jsem za sebou zavřela dveře a otočila se směrem do mého nového prostředí, asi bych čekala všechno. Ale nečekala bych až takovou nádheru.

Chodba byla krátká a za ní se nacházela obří kuchyň. Vlevo byla dřevěná kuchyňská linka s pultem a barovými stoličkami. A vpravo stál dřevěný stůl se skleněnou deskou a čtyřmi bílými židlemi. Na druhém konci pak byl průchod do obývacího pokoje. V něm se nacházel hnědý gauč s červenými polštářky, velkou plazma televizí naproti průchodu mezi kuchyní a obývacím pokojem a obřím oknem po celé pravé straně s vchodem na balkon. A tam jsem okamžitě zamířila. Nevím proč zrovna toto místo, ale jako by mě lákalo.

Slabý vítr čechral mé dlouhé vlasy a já si užívala výhled na les, který mě lákal už teď. Možná mě láká, protože jsem tím, čím jsem, ale na druhou stranu si člověk v lese dokáže utřídit myšlenky a užít si ten klid a ticho, které tam panuje.

Vítr foukal a já stála na místě a vdechovala ten čistý a svěží vzduch, který zde byl. Byl tu i klid a to je to, co jsem hledala. Klid a svobodu.

'Annabeth.'

,,Kdo to je?" Určitě jsem zaslechla něčí hlas. Byl tak jemný a mně až moc známí, i když jsem nevěděla, kam ho přiřadit.

'Annabeth.' Okolí kolem mě náhle zbělalo a vytvořila se hustá mlha. Nebylo vidět ani na krok. Vzduch se citelně ochladil až mi šla pára od úst. Zuby mi lehce drkotaly o sebe a já se snažila zahřát, i když to moc nešlo.

A pak se přede mnou zjevila snad ta nejkrásnější žena na světě. Měla snědou pleť, dlouhé bílé vlasy a stříbrné šaty prošité rosou a deamanty. Na nohou měla skleněné střevíce a kolem krku a skoro po celém jejím těle zářilo velice zvláštní tetování.

,,Bohyně..."

Michael 

Po odchodu pana Dalase, jsem se rozhodl na chvíli všeho nechat a jít si zaběhat do okolního lesa. Nebe sice bylo šedé, jako by každou vteřinou mělo pršet, ale mně to bylo jedno. Potřeboval jsem teď klidné prostředí nikým nerušený. Můj vlk uvnitř mě byl celý natěšený, že si zase bude moct zaběhat a já se dostat pryč z toho rušného místa.

Prošel jsem všemožnými chodbami až k malým dveřím, které vedly do zahrady. A odtamtud pak branka, která mířila přímo na les. Tou jsem prošel a až za ní se rozeběhl co největší rychlostí. U lesa jsem pak nechal vlka, aby vzal nad mým tělem kontrolu a přeměnil se. Můj černý vlk se rozeběhl hluboko do lesa a užíval si svobody. Byl v tu chvíli šťastný. Běžel jedním směrem, jako by ho něco vedlo a já ho nechal. Teď udával směr on a ne já. 

Les brzy začal řídnout a přede mnou se objevil útes, který mi byl velmi povědomí. Jako bych tu už byl a zároveň nebyl. Přišlo mi to zvláštní. Ale můj vlk šel dál až na samotný okraj útesu a tam se i posadil. Sledoval cosi v dáli a já nevěděl co, dokud mi hlavou neprojela jistá osoba na jistém místě a v daný čas.

Slunce zapadalo za svůj obzor a na útesu seděla nádherná dívka a sledovala, jak slunce zapadá. Obloha přímo hořela a později zčernala. Na nebi se zjevily první hvězdy a já nechal svého vlka, aby tu seděl a vzpomínal na tu dívku. Na šedou vlčici, co byla drzá, ale zároveň krásná, jako samotná bohyně.

Co když ta drzá holka je tou, kterou hledám? Co když...

Annabeth

Stála jsem uprostřed mlhy, která se kolem mě vznášela jako pírko a přede mnou stála v celé své kráse bohyně vlků.

,,Annabeth. Věř sama sobě a přijmi to čím jsi. Na tomto světě máš úkol, který můžeš splnit pouze ty." Hlas jako samet, který dokáže očarovat každého, kdo jen na chvilku hlas bohyně zaslechne. ,,Nebude trvat dlouho a druh, který ti byl přidělen si tě najde a odvede zpět na místo, kam už se vrátit nechceš. Přijmi svoji vlčici a bude se ti žít lépe." Bohyně se naposled na mě usmála a pak ona i mlha zmizela tak rychle, jak se i objevila.

Znovu jsem se ocitla na balkoně svého nového bytu nemoci se ani pohnout. Myšlenky mi běhaly ke slovům, která mi řekla bohyně a při tom se snažila všechno vyvrátit.

Já nemohu přijmout to, co jsem. Nejde to. Ne po tom, co mi mí rodiče způsobili. A ne po tom, jak se zachoval noví král vlků, Michael. Muž s krásnou barvou očí, ale se srdcem ledovým. Nezná lásku ani nemá soucit. Pouze zlo se ukrývá za jeho krásou. A že mě nějaký můj druh odvede z mého svobodného života?

,,Tak to radši umřu."