Družka alfy

První krok

Annabeth

Cesta do města MountainFlower byla náročnější než bych řekla, ale nakonec se mi podařilo dojít do cíle po asi týdnu dlouhého cestování. Se svým modrým kufrem, který byl pomalu větší než já a černým batohem na zádech, jsem zastavila u značky s názvem města mých snů. Ale v mém nitru přetrvala jakási silná bolest.

Má vlčice byla smutná, když nás vyhnali z našeho domova, ale já se to i přes všechnu bolest snažila nevnímat. Ovšem bylo to zbytečné. Vlčici chyběl její domov a mně zase mí rodiče i přes všechno jejich chování. Byli mou rodinou a já je musela opustit.

'Proč je lituješ Ann! Vzchop se a začni myslet na to, proč tu jsi!' Jednou úplně zapomínám, jak se ke mně chovali, a jaký je ten jejich král. Hnusný, zlý a se srdcem ledovým, Michael. Alfa všech vlků. Teda krom mě. Já jsem konečně svobodná. A teď si jdu žít svůj vlastní život.

Michael

Už celý týden sedím v pracovně, která kdysi patřila mému otci a snažím se plnit povinnosti, jako nový král. Pracovna, kde jsem seděl, byla potemnělá díky těžkým červeným závěsům, které nedovolily, aby sem prošlo sebemenší světlo z venku. Jediným světlem tu byly svíčky, které mi tu po čase měnili sluhové, když mi nějaká dohořela. Místnost byla dost malá a zahrnutá všemožnými papíry, které otec nestihl vyřídit. A bylo jich snad tisíce.

,,Sakra! Takhle se odsud nikdy nehnu." Podle všeho můj otec byl dobrý král. Ale jakmile šlo o papírování, tak se otec pokaždé vytratil a běhal si kdesi v lese. A teď, když je po smrti, všechno zůstalo na mně. A já, jako noví král, jsem měl povinnosti a ty se musejí vždy dodržovat. Nebudu tak hodný, jako otec. Já budu vládnout hlavně pevnou rukou.

Ale na jednu stranu otce chápu, proč utíkal od těchto papírů. Byly často nudné a zbytečné, a jako alfa musel řešit i blbé problémy mezi alfy, sousedy, problémy druh a družka...

Annabeth.

Proč tu vlčici nemohu dostat z hlavy? Pokaždé, když slyším nebo vidím slovo druh a družka, tak se mi zobrazí krásná dívka s azurovou barvou očí. Kde jí je asi konec? A jak je možné, že mi taková drzá holka dokázala pomotat hlavu.

,,Pane?" Z mých úvah mě vyrušil můj věrný rádce, Anthony. Měl už šediny ve vlasech a jeho zakulacený obličej už nesl vrásky. A i přes to všechno mu jeho kulaté brýle dávaly krásu. Vypadal skoro jako můj otec a to mě mrzelo. Takhle mi totiž bude připomínat moji rodinu. Otce, který už mi neporadí a neuvidí jednou svá vnoučata.

,,Copak se děje?" Vždy, když mě navštívil rádce, tak mi pokaždé oznámil nějakou návštěvu. A tou návštěvou myslím alfy, kteří by rádi se mnou uzavřeli jakýsi...obchod. Něco, co jim umožní být ve výhodě a získat větší obnos do svých kapes. A já jsem tím, co jim ty peníze zařídí. A oni nemusí hnout pomalu ani prstem pro třeba několik statisíc korun. Ale zatím žádný z nich neuspěl. Nejsem tak milosrdný, jako můj otec. Já jim ještě ukážu.

,,Přijel alfa ze Sluneční smečky." To je ale návštěva. Copak přitáhlo zrovna tohoto alfu, aby si zajel až ke svému králi na návštěvu?

,,Dobře. Vyřiď, že za chvíli dorazím. A mezitím ať se posadí v modrém salónu."

,,Jak si přejete můj pane." Anthony odešel a já ještě dalších pět minut četl jeden velmi nudný dopis, než jsem se rozhodl zajít se podívat na tak vzácnou návštěvu.

Annabeth

,,Takže jste přišla o rodinu a jiné příbuzné nemáte?"

,,Bohužel...všechny, co znám nebo jsem znala, už nežijí." Seděla jsem na radnici v jedné z malých pracoven a snažila se hrát sirotka, který nemá rodinu. Pak mám větší šanci začít tu nový život a nestarat se o rodinu, která mi dala tu úžasnou svobodu.

,,Dobře. Máte štěstí. V této době tu bývá hodně turistů a práce se tu najde snad v každém obchodě nebo kavárně." Naproti mě, za krásným dřevěným stolem, seděla postarší paní v květovaných šatech až po kotníky. V ruce držela nějaké papíry a zapisovala si každé mé slovo. Její hnědé vlasy měla ostříhané na mikádo a lehce už rašily šediny, jak na paní pomalu lezl věk. A oči měla nádherně zbarvené do cihlové barvy, takže jí k vlasům krásně padly.

,,Annabeth Ruthsová. V čem tak asi vynikáte nejlépe? Víte, abychom věděli, která pracovní místa bychom Vám mohli navrhnout. Chceme pro začínající lidi co nejlepší a nejjednodušší start."

Na mé nové občance stálo jméno Annabeth, ale příjmení jsem měla Ruthsová. Tím mě tak otec zajistil identitu před zvědavci a lidmi jako byla tato paní přede mnou.

,,Děkuji. Abych tak řekla, tak velmi dobře umím vařit, obsluhovat lidi a dělat domácí úklid."

,,To je skvělé slyšet. Právě nedaleko odsud je malá kavárna, velmi proslulá v širém okolí a rádi by přijali nového číšníka a nebo cukráře. Jde Vám cukrařina?"

,,Ovšem. Dorty, buchty, dezerty, větrníky..."

,,Super! Tak já Vám dám adresu a kontakt na vedoucího a Vy se tam zastavíte."

,,Dobře. A nějaký byt je tu taky volný?"

,,Jé...málem bych zapomněla. Tady máte adresu, kde najdete svůj byt. Nachází se asi deset minut od kavárny, kterou jsem Vám doporučila."

,,Jste moc hodná. Mockrát děkuji." S paní jsem se rozloučila a s úsměvem na tváři vyšla ven z radnice. Město bylo v plném proudu. Lidé kolem pobíhali, auta jezdila sem a tam a děti si hrály na malých hřištích nebo si vychutnávaly zmrzlinové poháry v místních kavárnách a cukrárnách.

A já teď měla vše potřebné. Už si jenom zajít na adresu kavárny a optat se po práci. A pak omrknout svůj nový byt. A nebo naopak. Dneska mám času dost.

Michael

,,Pane Dalasy. Copak Vás sem přivedlo?" Potřásl jsem si ruku s mým věrným přítelem mého otce a nejbohatším alfou v okolí a sledoval každý jeho pohyb. Vypadal vesele a dost mládě. Ale jeho smaragdové oči byly smutné. Bez života a elánu.

,,Můj pane. Vím, že bych o to neměl žádat, ale je tu někdo, kdo mě donutil přijít sem před vás a položit vám otázku, která mi leží v mysli už pár hodin."

,,O jakou otázku se jedná? Jen povídejte. Rád si ji poslechnu."

,,Rád bych požádal, zda by jste mohl odpustit mé dceři její drzá slova a dovolit mi ji přivést zpět domů." V tu chvíli jsem myslel, že bouchnu zuřivostí, která se ve mně objevila. Čekal bych jakoukoliv otázku, ale že chce, abych odpustil té drzé vlčici a dovolil jí návrat domů?! Ovšem na jednu stranu by se to možná mohlo hodit v můj prospěch.

,,Pane Dalasi. Splnil bych vám všechno na světě. Všechno. Ale zrovna tuto žádost nemohu splnit." Věrný přítel mého otce chtěl něco namítnout, ale já ho mávnutím ruky zadržel. ,,Chci, aby si nejdříve užila ten svůj život, který tak chtěla. A až uplynou dva roky, najdu ji a pak z ní udělám svoji služku. A zaplatí tak za svá neuvážená slova, která mi kdy pověděla. Vrátí se zpět, ale ne do tvé smečky. Stane se mým sluhou a bude mě muset poslouchat na slovo."

Ano. Takový trest je dokonalý pro dívku drzou a krásnou, jako je ona. A pak bude litovat všech svých chyb i slov, která kdy řekla.

,,Jak si přejete, pane."