Družka alfy

Závod s časem

A pak přišla prudká rána a silný dopad velkého kamene na zem. Před očima jsem měl černo a poslední, co jsem si pamatoval, byl něčí hlas.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale hlava mě dost bolela. Jako by mě někdo do hlavy kopnul a to několikrát za sebou. Motala se mi hlava a přišlo mi, že jsem prošvihl důležitou část svého života, ale ta důležitější část je ještě přede mnou.

,,Konečně jste vzhůru. Už jsme se báli, že se neprobudíte." Známí hlas šamana se ozval několik kroků ode mě a já si konečně začal vzpomínat, co se stalo.

,,Je po ní?" Chtěl jsem vědět, zda ji zabili, abych mohl vzít Slugh krev a dovést ji Ann a vyléčit ji z jejího stavu.

,,Ano, je. Sice jsme mysleli, že tu čest přenecháme Vám, ale byl jste v bezvědomí. A kdyby Vás nezachránil Levir, věrný bojovník a nejspíše i Váš přítel, už by jste tu takto s námi nehovořil."

,,Mně upřímně bylo jedno kdo by zabil příšeru, ale že bych byl součástí vašeho vysvobození a já se mohl vrátit domů ke své milované družce. Už je to moc dlouho a ona dlouho nevydrží."

,,A tak jsme nalili do této lahvičky krev Slugh, aby jste mohli po probuzení ihned vyrazit na cestu a zachránit tak moji milovanou vlčici ze Sluneční smečky."

,,Mockrát děkuji. Za všechno. Cestou jsem někoho pošlu, aby vám mohl pomoci se zraněnými a vy jste se mohli vrátit k milovaným rodinám a smečkám. Určitě jim chybíte."

Šaman mi podal ruku a já ji přijal. Bylo to gesto, které mezi vlky znamená hodně. A to, že si vážíme toho druhého, co udělal a hlavně s dobrým srdcem. Takoví vlci jsou pak bratři v boji, co se nikdy nezradí, když na to přijde.

,,Levire...je čas se vrátit domů."

,,Už jsem se nemohl dočkat, kdy to řeknete, pane." Někdy mi můj věrný přítel připadal, jako malé dítě, co se raduje i u maličkostí. Ale on už takový byl. A to se mi na něm líbí. Že je a vždycky bude sám sebou.

Naposledy jsme se rozloučili a ve vlčí formě se vydali zpět domů. Teď tu nejvíce šlo o čas. Abychom jsme se stihli vrátit domů včas a já tak zachránil Annabeth. Ani nevím, jak na tom je, ale vím, že je naživu. Kdyby nebyla, má bolest by byla tak velká že ztráty družky, že bych to poznal i míle daleko od ní.

Cestou zpátky jsme se ještě stavili u mého přítele a požádali ho o malou laskavost. On nám totiž o tomto místě něco málo pověděl a jeho smečka nás tu nechala přespat, aniž by za to něco chtěla. A teď jsme je potřebovali, aby pomohli šamanovi a ostatním a ošetřili je. Že jim vše pak vynahradím.

To však bylo zdržení na půl dne a čas se pro moji milovanou družku zkracoval víc a víc. Síly nám ubývaly a já musel mnohokrát zastavit, protože zranění mé hlavy mi stále způsobovalo silné bolesti hlavy. A někdy se mi i dost zamotala.

,,Musíme postupovat rychleji. Jako bych cítil, že ji ztrácím den ode dne."

,,Ale co Vy? Máte zranění hlavy a moc se to nechce hojit. A každou hodinu se musíme zastavit, aby jste si odpočinul."

,,Jak je to daleko k hradu?" Kašlal jsem na své zdraví. Ona byla přednější ať si říkal kdo co chtěl. Ona byla u mě na prvním místě. A teď, jako bych vnímal její bolesti, a jak se mi ztrácí. A já nemohl přijít o jediné světlo na Zemi. Ona musela žít. Už kvůli mně.

,,Pane...asi dva dny, pokud budeme pokračovat tímto tempem. A okolo dne, když poběžíme bez přestávky."

,,Tak tedy běžíme." Nečekal jsem na další řeči od Levira a znovu jsem se rozeběhl ve vlčí formě k hradu.

Bolest byla každou chvíli silnější a silnější, a i přesto jsem to překonal a běžel bez přestávky. A když se den chýlil ke konci, na vrcholku kopce se zobrazila silueta mně známého místa.

Byl jsem doma. A ona tam na mě čekala až ji zachráním a omluvím se jí. To je jediné, co nevím, jak říct. Jak se jí omluvit za to, že jsem ji do tohoto stavu dostal. Nebylo to úmyslně, ale stalo se to a celou dobu si za to dávám vinu.

,,Pane. Musíme jít. Na hradě je cítit pach smrti a to není dobré znamení."

,,Smrt je tedy na hradě, aby si vzala duši mé družky. Rychle!"

Běželi jsme z posledních sil, dokud nás nezastavila stráž před bránou. To nám ještě scházelo, aby nás někdo zdržoval.

,,Kdo jste?" řekl ten menší a netvářil se moc přívětivě. Ten druhý, o trochu vyšší se tolik nemračil, ale zdálo se, že nám moc nevěří. A tak jsem se s Levirem proměnil do lidské podoby a dost hlasitě jsem zavrčel. Ona dva ihned poklekly a já cítil lehké uspokojení. Ale to teď nebylo hlavní.

,,Jdu napřed a ty se psotarej o stráže." Levir kývl a já se rozeběhl do své ložnice, ke má družka ležela a bojovala o svůj život. Smrt byla silněji cítit, čím víc jsem se blížil ke svému pokoji.

Schody jsem bral po třech a služebnictvo sotva uhýbalo stranou. Jeden dokonce shodil tác s jídlem na zem, ale v tuto chvíli jsem to neřešil. Důležité bylo, abych ji včas zachránil.

A po dlouhé době běhu do schodů, jsem se konečně ocitl před dveřmi své ložnice. Pach smrti tu byl cítit intenzivně a já věděl, že Ann bojuje z posledních sil.

A tak jsem na nic nečekal a vešel dovnitř.