Družka alfy

Vlčice z obrazu

Annabeth

Po vkročení do mého vězení nebo-li do sídla mého druha a zároveň i krále všech alf, se mi zastavilo na chvíli srdce. Interiér celého sídla byl úchvatný. Samé starožitné kousky koberce, nábytek, obrazy až po samotné tapisérie. Člověk by se v tu chvíli bál vkročit na jakýkoliv kousek koberce, kdyby byl v mé kůži od bahna a krve.

Podlaha byla z dřevěných prken a leskla se, jako by byla nová a každou chvíli se uklízela. Dalo by se říci, že by se z podlahy dalo i jíst. A to doslova.

,,Následujte mě." Kdyby ten rádce nepromluvil a neprobudil mě z transu, asi bych tu vystála i důlek. Rádce mého druha se rozešel dlouhou chodbou před námi a já jo jako poslušná husa následovala.

Chodeb a dveří tu bylo nepočítaně a jako nová se tu rozhodně ztratím každou chvíli, co se pokusím o útěk. Nechci tu žít a být družkou člověka bez srdce. A tak si musím pořádně zapamatovat cestu ke svému pokoji.

Například jsem si udělala pár záchytných bodů. Dřevěný stůl s modrou vázou a vzorem bílých lilií, škrábanec na zdi podobný řezné ráně nebo obraz s vysokým hnědým vlkem a stříbrnýma očima stojícího u studánky.

,,To je vlčí královna. Manželka našeho zesnulého krále a matka našeho pána Michaela."

,,Je nádherná."

,,Byla. Zesnula při porodu. Zvláštní bylo, že královna byla jediná, která nebyla družkou našeho krále, ale milovali se navzájem i bez pouta bohyně."

,,A kdo byla ta vyvolená krále? Tedy zda se mohu zeptat." Co když chování Michaela je takové kvůli pravé družce bývalého krále? Ne to ne. On je zlý od srdce a nezná lásku. Určitě je takový už od malička. A přesto jako bych měla pravdu. Jako by za tím vším něco bylo.

Něco si o tom zjistím.

,,Omlouvám se, ale o tom je zde zakázáno mluvit. A teď mě prosím následujte do svého pokoje." Rádce se vydal dál chodbou a já se naposled podívala na tu krásnou vlčici, ze které bylo cítit mnoho pozitivní energie.

,,Snad jste konečně spolu, veličenstva," a vydala se za rádcem do svého pokoje.

Michael

Nemohl jsem přeslechnout její hlas. Byl pro mě jako břitva a zároveň jako ten nejjemnější hlas, který jsem kdy slyšel. Ruku mi obvázal můj doktor, když mě ta holka kousla ve vlčí formě, a já se vydal do své pracovny, když ta vlčice promluvila.

,,Je nádherná." Došel jsem na konec chodby a všiml si, že stojí před obrazem mé matky. Rádce jí něco povídal, ale to mi bylo jedno. Jako by se v tu chvíli čas zastavil a já visel svým zrakem na obraz a moji družku, která ho sledovala přímo s úctou a...úsměvem? To bylo poprvé, co jsem jí viděl se usmát od srdce. A moc jí to slušelo.

Když se dostaly k mé nevlastní matce, radši jsem odešel pryč s krásným výhledem na družku, která se usmívala. A byl to upřímný smích, který u ní udělal někoho, koho nechci ztratit.

Zašel jsem do kuchyně zahnat všechny myšlenky a jako vždy si ukradl dva makové koláče.

,,Výsosti! Vy snad nikdy nepřestanete jíst ty koláče."

,,A co má být. Jsem král a můžu cokoliv. Ale jsou výborné Liso."

,,To já vím. Proto je každý den dělám. Aby jste si mohl pochutnat na té dobrotě."

Vychutnával jsem si tu chuť koláčů a myslel na jiné věci než na ni. Protože jinak nebudu schopen pořádně pracovat.

Annabeth

Čekala bych, že dostanu pokoj hnusný, temný a chladný, ale to, co mi ukázal pan rádce, bylo úžasné.

Pokoj byl velký a kulatý, stěny obsahovaly tapety s levandulemi, přímo celé pole levandulí a podlaha čistě bílá z mramorových desek.  Dvě obří okna naproti dveřím do pokoje jsem propouštěla podzimní paprsky slunce a alespoň trochu rozzářila tento pokoj. Záclony světle fialové lehce pohupovaly, jak čerstvý horský vzduch proudil do místnosti. A vedle okna po levé straně stála obří postel se stejně barevným povlečením, jako i záclony.

,,Madam. Koupel už je připravená." Vydala sem se tedy do koupelny a už tu stála postarší paní s bílou košilkou, černou dlouhou sukní a bílou zástěrou. Na hlavě měla bílí čepeček a usmívala se na mě od ucha k uchu.

,,Madam. Jmenuji se Purple a ode dneška budu Vaší služebnou a zajišťovat Vám pohodlí v novém domově."

Otrava. Proč musím mít služebnou? Takhle mě bude všude doprovázet a nikdy odsud tím pádem neuteču. Jenže nesmím toto dát najevo a zachovat se jako dcera alfy Sluneční smečky.

,,Těšíme mě, Purple. Jmenuji se Annabeth, ale říkej mi Ann. Je to lepší a mně se to líbí." Nesnáším, když mi někdo řekne mým vlastním jménem.

,,Jak si přejete, Ann."

Dál se věnovala mé koupeli, abych nebyla špinavá a zároveň nenastydla. A voda byla příjemná. I s pěnou, která zase voněla po levanduli. Proč tak všechno voní a vypadá? To nemůžu mít třeba vůni citrusů jako ananas s kokosem? To byl můj oblíbený šampon. Nebo jablko se skořicí jako sprchový gel. Budou mi ty věci chybět.

Po koupeli mi Purple vzala špinavé oblečení a přinesla mi černé tílko, modré rifle, bílé ponožky a černé tenisky. Alespoň něco, co se mi zde líbí. Ale pak mě něco napadlo. Místo, které bych chtěla hrozně moc navštívit.

,,Purple?"

,,Přejete si?"

,,Ukážeš mi zdejší knihovnu? Ráda čtu a ráda bych si četla takhle po večerech." Podívala jsem se Purple do očí a sledovala lehkou váhavost, která jí mněz očí vyzařovala. Ale nakonec byly pevné a jisté.

,,Jistě. Pojďte za mnou." Snad dokážu odhalit některá tajemství, která jsou na každém rohu a v každém okolo mě.