Družka alfy

Svoboda

Annabeth

,,To, co jsi včera provedla je neodpustitelné!" řval na mě otec a snažil se při tom krotit svůj alfa hlas, který donutí každého vlka skrčit se do kouta a na slovo poslechnout. Každý vlk totiž má strach z mocného hlasu alfy. Ale to bych nebyla já, že? 

,,Je mi to jedno. Takový král si nezaslouží sedět na tom trůně. Je namyšlený a-" A než jsem stihla doříct svoji krásnou větu, na mé tváři přistála ruka. Ano. Má vlastní matka mi právě teď dala facku a ještě vypadala, že mě dřív zabije na místě než naše konverzace skončí.

,,Myslela jsem si, že jsi hodná a poslušná holka, jako když jsi byla malá. Ale akorát se z tebe stal spratek, který si říká co chce. A své rodiče vůbec neposlouchá. Stydím se, že jsem tě porodila." Ta slova mi byla na povrch milá a neškodná. Jako bych je čekala. Ale uvnitř mého nitra má vlčice posmutněla a jako by každé slovo zasáhlo moje srdce. Jako by část mého já najednou chtěla prosit o odpuštění a mírný trest. 'Ne Annabeth! Ty nejsi taková měkota!' křikla jsem na sebe v mysli a dál poslouchala svého otce.

,,Jak sem slíbil, tak budeš potrestána. A to před každým členem naší smečky. Ať jim jdeš příkladem." Tu poslední větu řekl otec s takovou nechutí až nakonec odešel svolat celou smečku a povědět jim novinku. Matka pro jistotu zůstala se mnou, kdybych se náhodou rozhodla utéct, ale mně to bylo jedno. Ať už bude trest jakýkoli, přijmu ho a možná získám i to, po čem mé srdce i mysl tak dlouho prahne.

Michael

Celou noc jsem nemohl usnout. Já i můj vlk jsme mysleli na tu šedou vlčici. A i přes všechny snahy ji vyhnat z naší mysli bylo zbytečné. Byl jsem dost unaven a rád bych se alespoň po ránu vyspal. To mi ovšem taky nebylo dopřáno, když se z venku začalo ozývat mnoho hlasů a brzy to vypadalo, že má zdejší smečka jakousi poradu nebo lépe řečeno schůzi.

Má zvědavost mi nedala a podíval jsem se oknem, které mířilo na malé nádvoří Sluneční smečky, kde jsem zůstal přes noc. Jo. Nechtělo se mi tak pozdě v noci cestovat, a tak jsem si požádal o jednu noc zde. A musel jsem uznat, že zdejší alfa měl velmi zajímavý vkus na nábytek a jeho styl. Všechno buď ze dřeva a nebo z kamene bez žádného ornamentu. Jen obyčejný nábytek, který v místnosti působil lépe než nábytek s ornamenty složitými až z toho i hlava šla kolem. Jak vůbec někdo mohl něco takového vymyslet?

Ale má mysl i zrak se vrátily zpět na nádvoří, kde všichni utichli, když k nim začal promlouvat jejich alfa. Ani bych neřekl, že jeho alfa hlas bude tak mocný a silný...lépe řečeno pevný, co zastraší i toho největšího frajera k zemi. A i když bylo hůře slyšet, co si povídá, můj vlk využil svůj silný sluch a naslouchal za mě. Nechtěl jsem totiž přijít o něco zajímavého. Něco, co by mě mohlo velice zajímat.

Když se asi po deseti minutách všichni zase rozešli ke své denní práci, můj vlk mi pověděl velmi zajímavé informace až jsem nemohl uvěřit tomu, co vše bylo řečeno a já se při tom musel smát.

Annabeth

Byla to chvilka než se otec vrátil a do ruky mi vložil kreditní kartu a nový občanský průkaz. Ihned mi bylo jasné, jaký je můj trest a nedokázala jsem už déle své štěstí tajit. Bylo mi jedno, že otec i matka mě teď sledovali, jako bych se zbláznila, ale mně to bylo jedno. Skákala jsem radostí a užívala si tuhle chvíli. Byla jsem svobodná a už nikdy se sem nemusím vrátit. 

Nikdy!

,,Děkuji otče, matko. Konečně jsem se dočkala své svobody. A jako trest, který je vyhnání ze smečky, je pro mě tím největším darem. Děkuji."

,,To jsi chtěla už od začátku?" Otec mě nechápal a matka radši odešla z místnosti než aby mě měla na očích, jak moc ji její dcera zklamala. ,,Ale proč? Měla jsi všechno. Všechno, co jsi chtěla."

,,Všechno jsem měla. Ale co jste chtěli VY! Já takový život nesnášela. A už vůbec jsem nechtěla být jako vy. Zrůdy. Bohužel i já jsem zrůda a nemohu to nijak změnit. Vlčice u mě je mi na jednu stranu drahá a nechci o ni přijít. Ale taky nechci být tím zvířetem, co je mou součástí. Cítím se jako vězeň, kterého normální lidé nemohou nikdy přijmout. Ale teď mohu začít žít normálně. Bez pravidel jiných, ale podle svých." Svá slova jsem myslela vážně a sebevědomě si to nakráčela do svého pokoje, kde jsem si sbalila jen to nejnutnější a vyrazila za svobodou.

Bylo mi jedno, že při projití každého člena smečky mě propalovali nenávistí, ale já šla za svobodou. Za něčím, co si nenechám vzít od nikoho na světě.

Budu žít jako normální člověk.

Michael

Takový trest bych nepřál nikomu, ale ona si to zasloužila! Neměla se mnou mluvit tak, jak mluvila. Drze, sprostě a odtažitě. A i přes to všechno se mi uložila do mé paměti i se svojí vůní. Hlavně ta svůdná vůně levandule, která byla ze všech pachů nejsilnější.

Musím. Musím ji naposled vidět než odsud zmizí. Znovu vdechnout její vůni. A zároveň ji potrestat za její drzé chování ke svému králi.

Neřešil jsem nic než jen vidět tu holku. Annabeth. Můj vlk byl šťastný a já z nějakého důvodu taky. Jako by bylo správné jít za ní, ale zároveň mi hlásek v mé mysli říkal ať se vykašlu na tu drzou vlčici. Jenže ty první pocity byly silnější a já musel běžet za ní.

Proměnil jsem se ve svého černého vlka jakmile jsem se dostal ven z té budovy a znovu nechal svého vlka, aby mě zavedl za Annabeth. Za vlčicí, co mi dokázala tak moc zamotat hlavu a naštvat mě v jednu chvíli naráz.

Jen počkej. Ještě si to s tebou rád vyřídím osobně. Můj trest ale bude horší než ti dal tvůj otec.