Družka alfy

Smíšené city

Annabeth

,,Prosím. Zde je knihovna. Všechny knihy jsou k dispozici...kromě zakázané sekce, kam smí jen samotný král vlků." Takže tam určitě jednou půjdu. Chci zjistit více o té vlčici z obrazu a dozvědět se každé tajemství tohoto sídla a celého královského rodu. Určitě nějaké to tajemství najdu. I když to znamená, že mě potom za to ta stvůra strestá.

Co k němu vůbec cítím? Jako by se uvnitř mě samotné zrodily nové city, které neznám. Jsou tak hřejivé, že mě nutí jít za tou bestií bez srdce a obejmout ho. Proč? Co mě tak nutí udělat něco, co z celého srdce nechci!?

Zahnala jsem všechny myšlenky o něm a zaměřila se na knihy. Na příběhy s jádrem pravdy. Historky, které přetrvaly století. Dobrodružné cestopisy i romantické příběhy. A všechno je dostupné a na jednom místě. V noci se mi bude dobře spát až si přečtu milostnou povídku a nebo báseň.

Knihovna přede mnou byla obdélníkového tvaru a police se táhli po celé délce. Knihovna měla ještě další dvě patra, do kterých vedlo dřevěné, točité schodiště se zdobeným zábradlím a všechen prostor osvětloval obří lustr se svíčkami a lesklými kamínky, jako ozdobou.

Nohy se sami od sebe rozešly do nitra knihovny a rukou sem při tom přejížděla hřbet každé knihy vázané kůží. Byl to úžasný pocit. Cítila jsem se svobodná a pohlcená všemi příběhy světa. Jen si nějaké vzít a přečíst.

Nejvíce mě zaujala kniha s hnědo-oranžovou barvou kůže a stříbrným nápisem 'Útěk od reality'. Už jenom ten název mě přitahoval a hned mi knížka skončila v náruči. Přiložila jsem svůj nos ke knize a vdechla starobylou vůni, která určila, jak stará byla. A tato měla pouhých pár let. A přesně taková kniha byla pro mě.

Chtěla jsem se vydat zpět do svého pokoje, ale jakmile jsem se otočila a spatřila ho ve dveřích, tělo mi přímo zmrzlo na místě neschopné se dále hýbat. Všechna radost se vytratila a místo toho přišel strach a zlost.

,,Zdá se, že malá vlčice se rozhodla prozkoumávat prostory mého domu." Jeho úsměv mi přímo naháněl husí kůži a zároveň, jako by mi něco říkalo ať jdu k němu a obejmu ho. City, které byly hluboko pohřbené uvnitř mě mi říkaly, ať zapomenu na to, jaký je a okamžitě mu padnu do jeho medvědího objetí. Rozum mi však říkal opak a nakonec jsem stála na místě a propalovala ho svýma azurovýma očima.

On se usmál ještě více a ukázal mi tak řadu bílých zubů. Pomalu, ale jistě se vydal ke mně, dokud nestál jen pár centimetrů ode mě. Srdce mi z ničeho nic začalo bušit o sto šest a pohltilo mě horko. 'Proč cítím tohle všechno? Vždyť je to bezcitná zrůda, tak proč?'

Ani bych to chtěla, oči se mi zalily slzami a ty začali téct po mých tvářích.

Michael

Stál jsem v těch velkých dveřích do knihovny a sledoval ji. Každý její pohyb, jak se jemně dotýká knih a užívá si ten pocit spokojenosti. Černé tílko jí odhalovalo půlku zad a já v tu chvíli ji chtěl popadnout a dát jí na záda polibek.

'Ksakru! Ta holka mě dokáže pořádně zamotat hlavu.' Jenže mně se to líbilo. Ta představa, jak jí líbám a dotýkám se její hebké kůže...to by bylo krásné. Jenže její nenávist ke mně mě vždycky dokáže vytočit a nenechá se ode mě dotýkat.

A jakmile se otočila s úmyslem jít pryč, zůstala stát na místě a sledovala mě až vystrašeným výrazem. Vůbec se nehýbala a pouze mě sledovala. To mě donutilo se více usmát.

,,Zdá se, že malá vlčice se rozhodla prozkoumávat prostory mého domu." Byla tak krásná, že se jí nikdo nemohl rovnat. Ale co by to bylo za zábavu, kdybych ji trochu nepozlobil. Rozešel jsem se k ní do kud sem nestál jen pár centimetrů od ní. Tak krásná a tvrdohlavá to holka.

Jenže ona začala brečet. V tu chvíli nevím proč, ale po jejích tvářích se kutálely slzy. Slzy strachu. Chtěl jsem jí je setřít, ale ona najednou jako by jí štípla vosa a dala mi facku. Normálně v tu chvíli jsem ji chtěl zabít. Ale napadlo mě něco lepšího.

,,Takže ty jsi mi dala facku, jo? No počkej." A než by stihla utéct, jsem ji vzal do náruče a vedl ji ven. Vzpouzela se, mlátila mě do hrudi a kopala do všech směrů, jenže já měl silný stisk a nepustil ji.

Došel jsem s ní na zimní zahradu a došel až k malému rybníku.

,,To si děláš prdel! Tam mě nehodíš, jasný!?" Jenže já ji neposlouchal a pustil ji do té studené vody s rybičkami. Okamžitě se vynořila a propalovala mě svýma azurovýma očima. Ale já se bavil. Neměla mi dávat tu facku. Teď vypadala jak mokrá slepice. Ve vlasech jí zůstala nějaká ta tráva a kolem poskakovaly rybky, jak se lekly.

,,Příště to nebude tak lehké. A navíc trest ti můžu dát jakýkoliv. Jsem přeci král všech vlků. A ty jen pouhá družka, která nezná, kde má mít místo." Zase se vrátil na povrch zlý král, který si to nenechá líbit. Facku mi dala naposled. Podívaljsem se na ni a pak si to namířil do své ložnice. Na práci jsem už neměl náladu.

Annabeth

Celá promočená a zmrzlá jsem šla zpět do knihovny, kde mi upadla kniha a pak se vydala do svého pokoje. Za sebou jsem nechávala cestičku z loužiček, jak ze mě kapala ta smradlavá voda.

V pokoji na mě čekala Purple, a když mě viděla celou mokrou a zmrzlou, okamžitě se zděsila.

,,Madam, jak to vypadáte? Hned Vám připravím teplou koupel." A brzy na to už se moje tělo ponořilo do příjemně teplé vody s vůní levandulí. Purple mi umyla vlasy a pak donesla čisté a suché oblečení i s noční košilkou na spaní.

A mezitím, co jsem byla ve vaně, se mi utvořil plán, jak se mu pomstít.

,,Pomsta bude sladká. Jen počkej."