Družka alfy

Annabeth - 2. část

Annabeth

Oslava narozenin byla úžasná a dárek, který mi dala mamka a taťka, se nevyrovnal ostatním dárkům od zbylých členů ze smečky. Minulé legíny se mi omylem potrhaly, když jsem nechtěně vběhla do ostružiníku. A dnes jsem dostala nové i s tílkem, boty a mp3 přehrávač. Prostě krásný den.

Krátce po oslavě jsem si zaběhla do svého pokoje a převlékla se. Dárek sem samozřejmě musela ihned ozkusit, kdyby náhodou neseděla velikost, ale padlo mi všechno, jako ulité. Ještě mi naše kuchařka připravila lahev čisté vody, nahrála jsem svoji oblíbenou hudbu do svého přehrávače a vyběhla ven.

Díky svému tajemství, které já i celá má rodina, u nás se říká smečka, skrýváme před lidmi, mi dávalo větší rychlost v běhu než normálnímu člověku. A i přesto i my musíme trénovat, jako já běh, pro lepší kondici. Co by pak z nás bylo? Jenom tlustí lidé bez pohybu a síly ubránit se nepříteli.

Běh lesem je úžasný. Člověk si dokáže vyčistit mysl a vůbec nepřemýšlet o věcech, které naši mysl pouze pohlcují. Tady se cítím doma. Klid, nikdo nikde a krásné ticho.

Tedy do doby než mě do nosu udeřila zvláštní vůně. Ne vůně. Pach. Ano. Byl tu někdo cizí, kdo nepatří do mé smečky a naneštěstí se nacházel kousek ode mě. Ale nedala jsem na sobě nic znát a běžela dál po své obvyklé trase. Pach sílil a řekla bych, že ten nebo ta dotyčná osoba mě sleduje.

Bohužel mi dneska nebylo přáno a já vběhla do pasti. Pode mnou se zvedla síť a ta se vynořila a pohltila mě. Houpačka se mnou ve vzduchu sem a tam a já se nedokázala narovnat a zkusit se z té sítě dostat.

A najednou se kolem mě objevil kouř s velmi příjemnou vůní. Byla krásná a úplně pohltila moji mysl. Oči se mi z ničeho nic začaly sami zavírat. Chtělo se mi spát a než se mi to podařilo, někdo se  začal smát. Pak už znám jenom ticho a tmu.

Pomalu se probouzím ze spánku a matně si snažím vzpomenout, co se vlastně stalo. Ale z toho přemýšlení mě začala bolet víc hlava, a tak jsem radši přestala myslet a soustředila se na své okolí.

Kolem bylo dosti šero. Jen pár loučí zavěšených na zdi, která připomínala spíše skálu než sklepení. Místnost byla malá, ale měla další dvoje dveře, které vedli bůh ví kam.

A já se nacházela v jakési kleci pro zvířata. Kousek ode mě byl položený hliníkový talíř, dost starý, a na něm stálo jablko a malá sklenice s vodou. A musím říci, že bylo velké pokušení si to dát. Jenže můj vlčí instinkt mi říkal, že bych raději neměla.

Nakonec vyhrál hlad a žízeň a já se vrhla na to, jako zvíře. Když můj jazyk pocítil tu sladkou šťávu z jablka, úplně skákaly radostí. A ta chuť byla neskutečná. Poté, co jablko ve mně zmizelo, jsem vypila sklenici vody a spokojeně se uvelebila na jedné červené dece, která byla se mnou v kleci.

,,Zdá se, že jsi vzhůru." Netrvalo dlouho a už se ozval někdo, kdo mě tu nejspíše uvěznil. Ale můj vlčí zrak ani čich nerozeznaly, odkud hlas přichází a kde ta dotyčná osoba stojí.

,,Mě nenajdeš. Mluvím přes kameru a sleduji každý tvůj krok. Každý pohyb i tvůj slabý dech. Teď jsi mým vězněm a věř, že to pro tebe nebude jednoduché. Zažiješ totiž něco, po čem budeš chtít svůj život skončit." Hlas byl nepříjemný a hrubý. Vůbec se mi nelíbil. A nejhorší bylo, že teď jsem dostala strach. Nevím proč až teď, ale ruce se mi začaly klepat a já věděla, že tohle je můj konec.

----------------------

Ani nevím, kolik uplynulo času, ale bylo mi to vcelku jedno. Moje mysl putovala domů, k rodině a k mé smečce. Tělo mi sláblo, protože ve sklenici s vodou, kterou jsem vypila, byla oslabovací látka, která z vás udělá něco, jako živou panenku neschopnou se pohnout. Takže mě únosce může kdykoli vzít a odnést kam se mu zachce. A já se mu při tom nebudu bránit, i když myslí budu přítomna.

A jak tak přemýšlím o únosci, jedny ze dvou dveří zavrzaly a dovnitř vešla nějaká osoba. Pomalu došla k mé kleci a já začala cítit strach, co se mnou udělá.

,,Dneska na tobě něco vyzkouším malá. Bude to bolet, ale jako vlk by jsi měla takovou bolest zvládnout. Možná." Otevřel klec a vzal mě do ruce. Byl to silný muž a dost smrděl potem a alkoholem.

Vedl mě několika dlouhýma tunely než otevřel jedny z mnoha dveří, které byly celé z pevného kovu. Ty lehce otevřel a já se musela zděsit, co to bylo přede mnou.

Operační stůl stál uprostřed malé místnosti s několika pevnými koženými pásy. Nad stolem pak u stropu zářilo hnusně bílé světlo, které vás pro delším pozorování přímo oslepilo. A nakonec za stolem stál stůl s nástroji. Od malých pinzet a žiletek až po obří nože a sekáčky.

Chtěla jsem v tu chvíli vykroutit se svému vězniteli, ale nešlo to. Ta látka stále působila a tělo jako by ani nebylo moje.

Pomalu mě položil na operační stůl a přivázal koženými pásy u krku, v místě hrudi, v pase a v kolenou, abych se nemohla vůbec hnout, když do mě bude řezat.

,,Tak, čím začneme? Ach ano. První nástroj bude nově nabroušená žiletka, která tě prořízne i bez větší síly." Tomu chlapovi nebylo moc vidět do tváře, protože měl masku a na sobě černou mikinu a kalhoty.

Vzal do ruky předem zmiňovanou žiletku a chvíli sledoval, kam udělá první řez. Do očí se mi nahrnuly slzy a já chtěla zpátky domů. Nechtěla jsem tu být. Chci svobodu.

A pak přišla prudká bolest. Hned jsem začala křičet a brečet, jak moc to bolelo. Ten parchant mě řízl do ruky těsně vedle tepny a smál se. Rána se naštěstí zahojila, ale on pokračoval znova a znova dokud se rána přestala hojit.

Když přestal, akorát si vyměnil nástroj a opakoval to neustále dokola. Vždy na jiné místo jež se rány přestaly hojit. Pak si zapsal něco na velký papír a odnesl zpátky do klece.

Ze začátku bolest byla silná a nesnesitelná, ale po několika týdnů mi bolest už ani nepřipadala jako bolest. Mysl už nevnímala ani co se mnou dělal.

Bičoval mě, píchal mi do těla látky, které hlavně ubližovaly mé vlčici a tím pádem jsem trpěla i já. Záda se mi přestala hojit a vznikali jizvy, které už nikdy nezmizí. A ještě mě připravil o moji čest. Každá vlčice musí být čistá a neposkvrněná před vzniklým poutem. A já tak věděla, že nikdo nebude mým druhem. Ne, když má čest zmizela.

Ale jednoho dne ten hnusný chlap nepřišel. Místo něho se objevili členové mé smečky v čele s mým otcem. Byla to úleva ho znovu vidět, ale já se změnila. Už jsem nebyla ta hodná dívka. Ne. Ten odporný hajzl mě změnil natolik, že jsem přestala milovat to, co jsem a chtěla svobodu od smečky a od všeho okolo.

--------------------

Jenže po tolika letech mého života jsem skončila jako družka samotného krále všech vlků a zažila city, které jsem si nemyslela, že někdy poznám. Že se ještě někdy budu smát nebo někoho milovat. A i přes to všechno, jak je zlý, mám Michaela hluboko v srdci ráda.

Bohužel dnešní vzpomínka mě zase vrátila do stavu, kdy se nemohu probudit.

A jediný, kdo mě dokáže probudit, je šaman z naší smečky.

Ovšem, kde je mu konec?