Družka alfy

Překvapivé zjištění

Černá magie se nám snažila dostat do celého těla a zmocnit se tak všeho dobrého, co v nás bylo. Šaman, samotný vládce těchto bažin, dal vědět všem, že se probudil a že není nikdo, kdo by ho dokázal porazit.

,,Musíme si pospíšit, než zjistí, že tu jsme."

,,Máš pravdu. Pojďme, dokud ještě máme nějaký ten čas."

Vydali jsme se dál cestou, která by měla vést k vězení. Bůh ví, co nás tam čeká a co spatříme za hrůzy, o kterých jsme se doslechly.

Cesta se pomalu zúžila a vedla níž a níž, hluboko do údolí, které nahánělo hrůzu. Teplota šla rapidně dolů a brzy se nám od úst linula pára. Stromy, jako by sledovaly každý náš pohyb a hlásily svému pánovi, že má na svém území vetřelce. Náš tep se zrychlil strachem, který se nás zmocňoval. Jako by Vám někdo dýchal za krk, i když víte, že tam nikdo není.

A pak to přišlo.

Velká a velmi silná temná energie udeřila v plné síle až námi doslova zacloumala. Silou jsem se držel, abych nespadl na zem. Byla to obrovská moc, která měla jediný úkol.

Oslabit vetřelce.

Annabeth

Byla mi čím dál tím větší zima. Tělo mě přestávalo poslouchat a já pouze ležela a snažila se neusnout. Protože jakmile bych jednou zavřela oči, už nikdy se neprobudím. Nevím kolik dní uteklo a co se vůbec stalo Michaelovi. Doufám však, že je v pořádku a zachrání mi život.

Dřív jsem ho nesnášela a stejně tak i to pouto druh a družka. Jenže těch pár dní s ním mi otevřelo oči a zjistila, že on není zlý. To udělala z něj jeho minulost, která ho donutila být krutým.

A teď se snaží zachránit mi život, i přes to, jak mě nesnášel. Možná jsem v něm probudila tu lásku, která byla hluboko pohřbena. A teď, jako by jí mohl rozdávat.

'Annabeth. Neboj se. Vše bude dobré.'

Hlas bohyně ke mně občas promlouval a utěšoval mě. Byla tu se mnou a pomáhala mi neusnout a nevzdávat se. I přes to, jaká tu byla zima, jsem nepolevila, a věřím ve svého druha, že se vrátí.

Chci ho tak moc obejmout a už se od něj neodloučit. Být mu stále na blízku a vdechovat jeho krásnou vůni, která z něho vychází. Jako bych byla tím člověkem přímo očarovaná a nedokázala na něj přestat myslet.

'Dítě moje.' Bohyně krásná a mladá se zjevila vedle mě a posadila se ke mně. V ruce držela cosi bílého a chlupatého a přehodila to přeze mě. Šlo z toho krásné teplo, které se vlévalo do celého těla. Byl to krásný pocit.

'Brzy, už brzy budeš v pořádku. A teď na chvilku zavři oči. Musíš si i zde na chvilku odpočinout. Neboj. Budu tu stále s tebou.'

A v tu chvíli jsem neváhala a zavřela své oči. A brzy na to jsem se ponořila do hlubokého spánku.

Michael

Cesta nám šla pomaleji a vzduch houstl. Údolí došlo ke konci a tam se nacházel vstup do jeskyně. Ta by měla vést na místo, kde se nachází vězení.

,,Opravdu tam chceš jít?"

,,Musím. Jinak nedokážu pomoci své družce a ona zemře." Chyběl mi její úsměv, její vůně i její smích. Byla vším a já teď bojoval pro její život. Riskuji pro svoji lásku, aby ona mohla žít.

Stala se mým světlem a dokázala mé chladné srdce zase rozehřát a vnést do něho lásku. Ale i strach. Strach o ni a o to, že ji nadobro ztratím.

Vyhledal jsem větší a silnější větev a obmotal ji látkou. Z batohu jsem vzal malou láhev s petrolejí a zapálil látku zapalovačem. Ta se okamžitě rozhořela a já se vydal do temné jeskyně.

Pach krve se nesl od chvíle, kdy jsem vstoupil do jeskyně až se mi chtělo zvracet. Jeskyně byla osvětlena několika loučemi po sto metrech od sebe a vedli klikatou cestou dál až nás zavedli do prostorné jeskyně.

A to, co nám bylo umožněno vidět, bylo úplným opakem toho, co se všude povídalo. Nechtělo se mi tomu věřit, ale oči mě neklamaly. Byla to pravda. To, co se před námi dělo, bylo až zázrak.

,,Jsem rád, že jste dorazili v pořádku. Už tu na vás čekám."

Uprostřed jeskyně se nacházel velký stůl a na něm ležel zraněný muž. Byl celý od krve a škubal s sebou, když mu druhý muž v černém plášti šil ránu, která se mu nesla přes celou nohu až ke kotníku. Byla hnusná a křivá a jizva mu zůstane už navždy. A okolo podél stěn jeskyně se nacházela lůžka s mnoha zraněnými lidmi, co odpočívali a nebo lidé, kteří se ještě nedokázali proměnit zpět ze své vlčí formy a těžce oddychovali.

,,Pojďte blíž." Muž v černém plášti teď stál čelem k nám a svýma hlubokýma zelenýma očima nás sledoval. Byl jiný, než se povídalo. A nezabíjel lidi, jako si jiní šeptají.

,,Je to jinak než se ve světě povídá, že? Alespoň to všechny chrání před zrůdou, která zde žije. Tohle všechno jim provedla a já jim pomáhám uzdravit se."

,,Vy jste šaman?"

,,Ano, to jsem. Kdysi jsem býval šamanem Sluneční smečky, ale poté, co jsem zjistil zvěsti o příšeře, která zde žije, vydal jsem se ji najít a zabít."

Šaman, kterého jsme hledali takovou dobu, teď stojí před námi a zachraňuje ty, co se pokusily tu nestvůru porazit a jednou tak pro vždy skončit život té potvory.

,,Znáte Annabeth?"

,,Ano, znám. Je to dcera alfy Sluneční smečky. Jak se vůbec má děvče?"

,,To je to, proč jsme tady. Kvůli mně se dostala zpět do stavu, kdy je v hlubokém spánku a pomalu a jistě umírá. A jsme tu, že Vy jediný ji dokážete zachránit."

,,To není dobré. Jak dlouho je v tomto stavu?"

,,Pár dní to je určitě."

Šaman se zamračí a je vidět, že velmi hluboce přemýšlí. Je to znát i díky jeho obočí, které se snížilo a vytvořilo mu tak uprostřed čela malý důlek. A pak se mu v očích zaleskne nápad, který dostal.

,,Když teď dokážeme zabít tu příšeru, můžeme Annabeth zachránit život. Je bohužel ve stavu, kdy je už na hranici života a smrti a drží se jen díky své pevné vůli. A nejspíše ji chrání i sama bohyně, která ještě pro ni samotnou má velké plány. Ale ta příšera má léčivou krev. Každý, kdo se jí napije, okamžitě se zotaví a všechny rány se zahojí."

,,Jdeme do toho. Hlavně, když Annabeth bude žít."