Družka alfy

Konflikt

Annabeth

Jeli jsme autem zpět do míst, kam se moje srdce nechtělo vrátit. Do míst, kde můj život byl jako vězení a rodiče neprojevili žádnou lásku k jejich dceři. A ani za ty dva roky se mě nezkusily kontaktovat a zjistit zda jejich dcera se má dobře a v životě se jí daří.

No...dařilo. Než přijel do mého života Michael, král všech vlků a já tak zjistila, že on je mým druhem. Jenže jak mám milovat někoho, kdo nemá srdce? Je zlý, krutý, ale hlavně nezná lásku.

'Ann. To bude v pohodě. Jednou se najde den, kdy bude příležitost utéct pryč a zase žít od znova.'

Nechci mít za druha takovou stvůru. Nechci.

Michael

Bylo nezvykem, že ta drzá vlčice, má družka, je tichá a nenadává, jak to má ráda. A to se mi líbilo. Poslušná družka je to, co potřebuji. Ne žádnou vlčici, která nemá úctu ke svému králi a druhovi. A jen až se opováží mi něco říci. Draze za to zaplatí.

Hodiny ubíhaly, slunce už dávno vyšlo na své místo a probouzelo svými paprsky přírodu a vlastně život, který mělo pod sebou. Už z dálky ke mně doléhaly zvuky ptáků, veverek i srnců, co se chystali jíst čerstvou trávu z lesa či oříšky, kterých bylo letos na podzim hojně. A hlavně se zvířata začala ukládat pomalu k zimnímu spánku, který je brzy čekal.

Ale přes klid v autě a všemu, co se seběhlo během pár hodin, hluboko uvnitř jsem cítil lítost, jak jsem se k Annabeth zachoval. Jako bych litoval každého slova i činu. Jako bych byl jiný.

Ano. Býval jsem jiný. Hodný, poslušný a hlavně milí na své okolí. Život však byl krutý a postupně změnil jak mého otce, tak i mě samotného. Proto jsem teď krutý. Kvůli ní. Kvůli ženě, která zničila celou moji rodinu. A to mi i zůstalo. Nevím, jak se začít zase chovat, jako dříve. A možná, že zrovna má družka bude ta, co znovu probudí ty city, které jsem před tolika lety pohřbil hluboko do svého nitra.

,,Pane?" Z myšlení mě dostal můj rádce, který stál venku, otevíral mi dveře a tvářil se starostlivě.

,,Co se děje?" Moje nálada byla na bodu mrazu a stačila jedna jediná chyba a to jakákoliv, tak někdo bude potřebovat lékařskou péči.

,,Dorazily jsme zpět do Vašeho sídla, pane." Super. Alespoň cesta utekla velice rychle a já mohl znovu vdechnout horský vzduch mého domova.

Vystoupil jsem z auta a pak se nahnul pro vlčici, aby vyšla též. Zajímavé, že šla dobrovolně a já jí tak uhnul u cesty. 'Určitě si uvědomila kdo je tu pánem.' Bohužel jsem se nechal ukvapit.

,,Nemysli si, že když jsem tvá družka, že ti neřeknu, jak tě nesnáším. Jsi zrůda a tou pro mě i zůstaneš." A než mohla pokračovat, moje ruka vylétla do vzduchu a jednu jí vrazila. Okamžitě skončila na mokré a studené zemi a držela si svoji červenou tvář.

,,Já nebudu tolerovat to tvoje chování! Buď budeš mlčet a zachováš se rozumně, a nebo tvoje tváře brzy naberou větší objem a více červené barvy. Takže si hlídej svůj tón a jazyk drž za zuby." Nikdo a to ani má družka mi nebude říkat zrůda, nadávat mi či na mě křičet. Takové chování bude končit fackou a nebo pěstí. A jestli ona bude tou, co probudí zpět moje city, tak to bude dlouhá cesta.

,,Copak? Najednou nemáš slov?"

,,Drž hubu! I kdyby jsi mě dal sto facek, já NEBUDU tvojí družkou!" Postavila se na nohy velice rychle a proměnila se ve svoji šedou vlčici. Já se okamžitě proměnil ve svého černého vlka a svým alfa hlasem jsem na ni zavrčel. S ní to však neudělalo vůbec nic a ještě více zavrčela.

A tak jsem po ní skočil a uvěznil ji pod svým tělem. Ona se ale tentokrát nedala a kousla mě do přední levé tlapy. Vlk zakňučel, ale nenechal si to líbit a vrátil jí to tím, že ji svými tesáky zkousl krk. Ne moc silně, aby si neublížila, ale ani nijako slabě, aby ucítila bolest.

'Pokud chceš uvěznit do mého vězení, klidně si pokračuj ve svém chování. Ale pokud chceš spát v teple, změníš své chování.' Stále ji můj vlk držel krk a ona poslušně kývla na souhlas. Tak to má být. Ale její oči plné strachu a beznaděje mě udeřily, jako facka a píchlo mě silně u srdce.

Radši jsem se proměnil zase zpět do lidské formy a přešel ke svému rádci.

,,Ubytujte moji družku v levém křídle. Pokoj víš." A než bych jí ublížil ještě více, odešel jsem pracovat do své pracovny, kde si zahltím mysl něčím jiným. A při tom si nechat obvázat ruku, do které mě kousla.

Annabeth

Ležela jsem na zemi a čekala kdy mě ta zrůda zabije. Kdy zesílí svůj stisk a ukončí mé trápení. Jenže nejhorší bylo, že jsem cítila strach. Bála jsem se smrti. A hlavně jsem se bála jeho. Ty zlaté oči plály hněvem až mě to i vyděsilo a radši jsem kývla na souhlas, že rozumím každému jeho slovu.

A když odešel, přišla tak silná úleva, že zmizel do toho svého panství.

,,Slečno. Prosím vstaňte ať nenastydnete. Nechám připravit koupel a zavedu vás do Vašeho pokoje." Plná strachu jsem se přeměnila a celá špinavá následovala rádce do svého nového pokoje. Do mého životního vězení.