Družka alfy

Omlouvám se

A tak jsem na nic nečekal a vešel dovnitř.

První mě udeřil silný pach smrti, který tu musel být už mnoho dní. Připomínalo to smrad žumpy, akorát třikrát tak horší. A i přes to, že okna byla dokořán.

Naproti posteli v křeslech seděli rodiče Annabeth, pan a paní Dalasovi. Jejich výrazy byly bez života, jako by je opustila všechna naděje, kterou kdysi měli. Než si však všimli mého příchodu a malá jiskra, která chyběla v jejich očích, se navrátila. I když byla malá, ale alespoň nějaká.

,,Pane-"

,,Žádné formality. Teď je důležitější jiná věc. A to Vaše dcera." S malým úsměvem na tváři se tedy znovu posadili a netrpělivě vyčkávali až zachráním jejich milovanou dceru.

Přešel jsem tedy ke své posteli a silně mě bodlo u srdce. Její pleť byla bledá a tělo dost vyhublé díky stavu, ve kterém bojovala o svůj život.

Nemohl jsem už déle čekat. Annabeth ubíhaly poslední minuty, než mě navždy opustí, a to se nikdy nesmí stát. Beru ze své kapsy malou lahvičku a v ní krev mocné a zlé Slugh. Opatrně lahvičku otevírám a přikládám hrdlo k jejím rtům. Krev pomalu stéká do jejího krku a ona lehce polyká.

Když je lahvička prázdná, trochu odstupuji, abych lépe viděl na svou lásku. Jediné světlo v mém životě. A teď jsem jí zachránil. Snad.

Annabeth začala nejdříve přibírat lehce na váze, její vlasy znovu nabraly zdraví odstín a stejně tak i její pleť. Vypadala, jako dřív...ne, to ne. Byla mnohem hezčí. A i přes změny na jejím těle, stále se neprobouzela.

,,Proč se neprobouzí?" Lék jsem jí dal. I její tělo se znovu vrátilo do normálu. Ale stále se nechtěla probudit. Proč? Je to snad za trest, že jsem ji dostal do tohoto stavu? A nebo se už nikdy nedokáže probudit?

Annabeth

Bohyně mě zahřívala svým čistým a teplým světlem, ale čas od času bylo znát, jak její síly ubývají a ona postupně slábla. Ruce se jí začaly klepat vysílením, pot jí stékal i do očí a rty měla lehce popraskané.

,,Odpočiňte si. Alespoň na chvilku." Hlas se mi zadrhával a byl slabý, že ho nemohla slyšet. Ale jako by věděla, na co myslím a lehce se usmála. Vypadala, jako by ona sama nebyla bohyní, ale andělem.

,,Tvůj druh se vrátil úspěšně z výpravy a teď se ti chystá podat lék. Ovšem ty se jen tak neprobudíš, dokud se ti neomluví. To je jediné, co musí udělat, aby jsi znova mohla mluvit, vidět svět, smát se a celkově znovu žít. A já tě do té doby musím ochránit. Mé světlo zahání smrt, která si jde pro tvoji duši."

,,A za co se mi má omluvit? Nic neudělal." Ale když se zamyslím, tak vlastně díky němu jsem skončila v tomto stavu. Kdy mě kvůli hloupému vtípku vzal do tajné místnosti a chtěl mě zavřít v kleci. Kdy mi připomněl tu hrůznou vzpomínku z dětství. A kdy bylo zázrakem, že mě nakonec i našli. A díky šamanovi jsem se z toho nějakým způsobem dostala. Ale teď jsem takové štěstí neměla.

,,Tak vidíš. A dokud se ti neomluví, budeš už navždy spát. Sice nezestárneš, neztratíš na váze, ale budeš spát, dokud neuslyšíš z jeho úst to jediné slovo."

Tak moc bych si přála ho obejmout a políbit na ty jeho mužné rty. Chci vdechnout tu jeho úžasnou vůni, kterou jsem z něho cítila už od našeho prvního setkání. Chci se s ním smát, blbnout, běhat po lese ve vlčí podobě a číst si navzájem příběhy. Ale to nebudu mít, dokud se mi neomluví, že mě do tohoto stavu dostal.

Michael

Má družka se nechtěla vůbec probudit, i přesto, že krev na její tělo působila. A co dalšího to chce, aby konečně otevřela své nádherné oči, usmála se po tak dlouhé době a odpustila mi všechno, co jsem jí kdy udělal. Chci s ní začít od začátku. Nový start, kdy už nebudu ten chladný vůdce všech vlků. Ale kdy budu milovat všechny a zvlášť svoji milovanou družku. Kdy spolu budeme vždy, kdy mi to povinnosti dovolí a budeme se moci zajímat jen o toho druhého. Užívat si každé minuty, každé vteřiny, která nám bude dopřána. Chci ji obejmout a už nikdy ji nepustit.

Otočil jsem se se smutným výrazem na rodiče Annabeth a...neměl jsem slov. Mělo to vyjít. Ale ona se neprobouzí. Jako by ještě na něco čekala. Na čin nebo na slova, která ji probudí z nekonečného spánku.

,,Musíte jí dát nějaký ten čas. Určitě se jednoho dne probudí a zase budete spolu. Jen to chce ten čas." Otec byl posledních pár let se svojí ženou na Annabeth dost přísní. Udělali z jejího života vězení, ze kterého díky mně mohla utéct a žít nějaký ten čas podle svých pravidel.

Ale osud nás dal zase dohromady, kdy mi bohyně dala znamení, že právě ona je mojí spřízněnou duší. A i když jsem byl ze začátku na ní krutý, lituji, že jí mé chování dostalo do tohoto stavu.

,,My se budeme muset vrátit do naší smečky. Už jsme dlouho mimo a je tam spousty práce."

,,Jistě. Dám vám vědět co nejdříve, až se probudí. Aby jste se mohli zase sejít jako rodina."

Rodiče mé družky odešli a já tam zůstal sám. To ticho by se klidně dalo i krájet. A ona ležela na posteli, nehybně, jako by takto měla spát už navždy. Jako by její ústa už nikdy nevyslovila žádná slova, její oči nespatřili světlo a její tělo se znovu neproměnilo v tu krásnou vlčici.

Přešel jsem zpět k její posteli a poklekl na obě kolena. Vzal jsem její ruku do těch svých, mohutných dlaní a lehce jí políbil. Slzy se mi samy od sebe kutálely po tvářích a já nevěděl co dál.

,,Odpusť mi to. Přísahám, že už ti nikdo, ani já, neublíží. Budu tvojí oporou, tvým záchranným bodem a vždycky budu stát při tobě. Jen se probuď. To je jediné, co si přeji. Aby jsi se znovu probudila k životu a byla po mém boku." Bylo to tak bolestivé, jako by v mém srdci zůstal střep a nechtěl jít ven. Jako by část mě samotného umřela.

,,Odpouštím ti."