Vždycky jsem byl s vámi

Viteál je konečně pryč! - (Hermiona)

Po této jisté taneční etapě jsme se od sebe oddělily a rozhodli se zabavit konverzací, zkusily jsme i kouzelnické šachy, takže si sotva jeden všiml jak ten čas opět utíká. Další den byl za námi a nový před námi, šla jsem se tedy prospat, jelikož jsem poslední dny moc nenaspala. Harry sice držel stráž co to šlo, ale ani on neunikl tomu faktu, že ho medajlonek ubírá na schopnosti logického uvažování, neustále měl jakési vidiny čehosi divného, slyšel prý i hlasy ve své hlavě, no když jsem u sebe medajlonek měla já, tak to bylo podobné, ale jen ty vize nebyli k mání, hlasy tam ale byli slyšet, jen nepatrně, on to však vnímal jinak, nutily ho dělat leckdy šílené věci, proto jsem ho v tom musela zadržovat, ale neuhlídá se to věčně, to chce další osobu, ale ta je prostě pryč, už dobrý týden možná déle, sotva jsem stíhala tu uplynulou dobu Ronova odchodu počítat, když jsem nějaký ten čas probrečela jak malá holka a dávala si to vše za vinu, než to ze mě díky Harrymu nepadlo.

Udělala jsem si tedy pohodlí a na pár hodin jsem usnula, Harry opět hlídal, ale nejspíš se pak kamsi vytratil, jelikož jsem jeho přítomnost v blízkosti stanu nijak necítila. Tak snad není kdoví jak daleko mimo bezpečnou zónu.

Harry

Poté co jsem Herm nějak uklidnil a trávil s ní víc času, vše se zase vrátilo do normálních kolejí, jen Ron tady prostě není přítomen, mrzelo mě to, ale asi to bylo nutné, aby jsme se od sebe oddělily, jinak by to dopadlo o to hůř.

Hermiona teď zrovna spala, zatímco jsem držel stráž, a snažil se ignorovat volání viteálu, sledoval jsem večerní prostředí lesíku a okolí, když tu náhle se v dálce cosi zablesklo. Vydal jsem se to tedy prozkoumat, než se to světlo neobjevilo znova, tentokrát se ale zformovalo do podoby patrona. No a světě div se byl obdobný tomu mému, ale jen v samičí podobě, že snad má matka byla naživu? To bylo asi to první co mě mohlo napadnout, když jsem spatřil patrona v podobě laně jak se pohybuje z místa na místo a očividně se mě snaží někam dovést, chvilku jsem ji pozoroval, ale pak jsem ji tedy následoval do hlubší části lesa. Opravdu to byl zvláštní pocit, medajlonek na krku neustále vydával podivné zvuky, až mi to rvalo ušní bubínky, tak jsem ho schoval pod oblečení, abych ho trochu utišil. Opět jsem se soustředil na patrona před sebou a dál ho následoval, neustále mi vrtalo hlavou to, jak se tu matčin patron objevil, když je přeci má matka mrtvá už několik let, to nedává smysl, ale doufal jsem v to, že to byl její patron, kdo jiný by takového patrona měl, když ho měla jen ona, zatímco já mám patrona podobného mému otci.

Laň mě zavedla k rybníku/jezírku co byl/lo skryt/to v tomto lese, takže jsem se u jeho okraje zastavil a chvilku ho sledoval, to místo bylo celé zamrznuté, což bylo na první pohled zvláštní, vzhledem k teplotě okolí, ale tak co, žijeme přeci ve světě kouzel, tak co je tu normální a co ne. Jenomže co mě překvapilo o chvíli na to, byl ten fakt, že se na dně vší té vody skýtal pohled na meč Godrika Nebelvíra. Ale kde se ten tady vzal? To byla další otázka co mi tak nějak vyvstala v mysli.

Bylo ovšem vidět, že mě to zaujalo až tak, že jsem si začal sundávat oblečení dolu, abych se pro něj vydal, přece ho tu jen tak nenechám jen tak se válet na dně téhle vodní plochy, když už mě sem ta laň přivedla, tak asi dobře věděla, že je tu skryt, a že ho bude potřeba. Možná on bude schopen přeci jen zničit medajlonek Salazara Zmijozela. A nebo se mohu plést, tak jako tak, namířil jsem hůlku na hladinu rozbil jsem led a skočil jsem do té ledové vody a plaval ke dnu. Bohužel jsem přecenil svoje schopnosti a taky schopnosti medajlonku, který mě táhl pořád ke dnu na místo toho, abych mohl nahoru pro vzduch.

Už jsem se začínal topit, když tu náhle se u mě objevil kdosi další a chytil mě pod ramenem a vlekl ven. Netušil jsem kdo to je, hlavu jsem měl plnou jiných myšlenek a představ a plíce jaksi pod vodou, takže jsem neměl moc dobré mínění o tom kdo by to mohl ve skutečnosti být. Když jsem se však objevil nad hladinou na samotném břehu, mohl jsem konečně spatřit tvář svého zachránce, byl to Ron, sice jsem nevěděl kde se ten tady vzal, ale zachránil mi tím život, taky krom toho držel meč, který se mu podařilo dostat ze dna na místo mě. Jen jsme se vzájemně prohlíželi pohledy, a pak jsem mu tedy poděkoval a šel jsem se obléct, sice jsem byl ještě mokrý, ale i tak jsem se mohl opět hýbat a dýchat, nakonec jsme se oba dva vydali zpět ke stanu, kde nás překvapila stojící Hermiona, co na nás koukala s údivem. Ron ji tedy pak vysvětlil co se stalo a jak se sem dostal, což ji přimělo k tomu, že nás oba dva nakonec pevně objala a pak se následně zase odsunula a pousmála se, byla očividně ráda, že má oba dva přátelé pohromadě.

Ono to vypadalo na vzájemnou radost, takže nebyla jediná kdo za to byl rád, já na tom byl stejně a Ron jakbysmet. 

Hermiona

Probrala jsem se, když tu Harry nebyl vůbec přítomen, tak jsem šla ven, abych ho našla, ale ani nikde v blízkosti nebyl k nalezení, což mě jaksi vystrašilo, nechtěla jsem to ale nijak dávat za zlé, a radši jsem si sedla zpět do stanu na židli u stolku, trochu jsem se najedla a napila a pak jsem čekala, zda se tedy Harry vrátí nebo ne. Což zabralo další dobrou hodinu, nervy ve mě jen bublali, už jsem chtěla jít opět ven prohledávat terén, když jsem v tu chvíli zaslechla mužské hlasy, jeden z nich byl Harryho, a ten další, no to jsem se až sama divila, patřila Ronaldovy, tomu zrzkovy. Když jsem si ale uvědomila jak oba dva vypadají musela jsem všechen ten vztek a jiné dát stranou, ihned jsem jim šla dát ručníky a připravila jsem jim něco na zahřátí. Ron mi pak vysvětloval jak se k nám dostal, že prý za to může ten dárek od Brumbála v podobě pohlcovače světla. (zde se jaksi omlouvám, ale vypadl mi název té magické věcičky co Ron od něj dostal)

Nakonec jsme se zase udobřily a chvilku jsme si povídali, pak jsme přešli k plánu jak se zbavit medajlonku, takže jsme se opět sešli venku, ale tentokrát ozbrojeni novou možností jak na to, když tradiční cesta k ničemu nevedla, tedy až na ten odchod Rona do ústranní po celý ten týden, který jsem pak skoro celý probrečela. Harry mi řekl, že by ho mohl zničit mečem, což sice znělo vtipně až nesmyslně, ale je to přeci kouzelný předmět, tedy očarovaný, takže by mohl mít jistou moc, proč by to tedy nebylo možné, a za zkoušku se přeci nic nedá, tedy jak kdy. Takže jsem to tedy odkývala a Harry se toho pak ujal. Napřáhl se, že už onen meč použije, ale cosi se pak změnilo, neudělal tak, zkusila jsem ho tedy slovně popohnat, ale marně, ani to s ním nehnulo, medajlonek začal vydávat nepříjemné zvuky a pak se rozevřel a zkoušel každého z nás nějak ovlivnit. Rychle jsem si zacpala uši rukama a snažila jsem se to nějak přečkat, chudáci ti dva u něj ale byli nejblíž, takže je to sebralo o to víc. Harry se sotva hnul byl paralyzovaný tou mocí, no a Ron v tom zase viděl další záminku odchodu, když spatřil jak mu medajlonek ukazuje to, že bych byla prý radši s Harrym, a že je on nula, nicka, prostě nikdo, kdo by stál za zmínku či cokoliv jiného, což ho naštvalo, Harry pak na něj křičel, že to je samá lež, že jsme přátelé, že by jsme to nikdy neudělali, což měl pravdu, o tohle mi opravdu nešlo a ty představy medajlonku byli vážně nechutné, Harryho beru jako bratra a ne jako něco víc, a Rona..toho beru jako kamaráda a taky jako bratra, prostě jako někoho kdo pro mě něco znamená, ale ne až tak moc, že bych měla nutkání se do něj zamilovat. No a asi bych to měla taky pak nějak naznačit, že to opravdu je pravda, že oba dva beru na stejnou váhu, a že nechci si nic prozatím s nikým z nich začít, dokud sama nebudu vědět co opravdu chci.

Jistě přála bych oběma, aby si k sobě někoho našli, škoda jen že Harrymu ten vztah s Cho moc dlouho nevydržel, mohli být pěkný pár, ale snad k sobě přeci jen někoho najde, no a Ron jistě taky. Čím dřív si k sobě někoho najdou, tím dřív se zbaví chutí na někoho jiného. Jen doufám, že i skrz tohle vše pak zůstaneme přáteli, až to vyjde na povrch. 

Než jsem se nadála a stačila jsem na ty dva něco křiknout, Ron už se natahoval pro meč, bral ho do rukou a rozmáchl se s ním nad hlavu, a pak se s ním rozeběhl proti Harrymu, chtěla jsem na něj vyjeknout, ať to nedělá, že to není správné, že se pomátl, ale nakonec jeho rána byla mířena jinam, na ten zpropadený medajlonek, který po nárazu čepele meče utichl a vše se rázem rozplynulo. Díky bohu tu pak zavládlo ticho. Vyškrabala jsem se tedy zpět na nohy a šla jsem je oba dva obejmout, než jsem se pak společně nepodívali na to místo, kde byl před chvíli onen otravný kus Voldemortovy ukryté duše.

"No...takže.."

"Asi to vypadá, že viteál je konečně pryč!" pronese s výdechem Ron a my mu to oba dva odsouhlasíme, než jsme se nevydali zpět do stanu.

Co ale nikdo z nás nečekal bylo to, že na nás bude pak čekat menší překvapení v podobě pohunků od Voldemorta osobně, jelikož ten to zničení viteálu cítil stejně dobře jako Harry, a vyslal je sem na blízký průzkum, takže nám pak půjde o život.

Věnováno i ostatním co to čtou :)