Vždycky jsem byl s vámi

Taktický ústup - (Severus)

Severus

Poté co jsem se stáhl do ústraní mimo školní zdi, skončil jsem díky přemísťování kdesi v útrobách Zapovězeného lesa, s lehce naštvaným výrazem ve tváři jsem se rozhlédl kolem sebe, abych zjistil zda jsem zde sám nebo tu na mě čeká překvapení. Prozatím byl klid před bouří, tak jsem si tedy upravil hábit a vydal jsem se kamsi kde budu mít dočasný klid, než si mě nezavolá samotný Pán Zla ohledně mého dalšího úkolu.

Upřímně nyní jsem si spíš přál, aby si mě k sobě vůbec nevolal, vždyť má všechny studenty tam kde potřeboval, takže si může začít tu svou válku dle libosti, když už má taky prostředek k tomu jak to provést, a to sice Bezovou hůlku, kterou odcizil z hrobu Albuse Brumbála, poté co ji mu tam dal nejspíš Potter nebo někdo z jeho přátel, jako projev úcty k jeho osobě. Ať tak či tak, Voldemort si hrob Brumbála našel, okradl toho mrtvého vševěda o jeho dědictví, aniž by věděl, že pánem hůlky oficiálně je Potter a ne Draco nebo kdokoliv další kdo u Brumbálovy smrti byl ještě přítomen, a nějak do toho z velké části zasahoval, na místo jen postávání a sledování celého toho procesu, než se to nerozešlo pryč, když byl všeho konec.

Z lesního porostu jsem se vytratil k jezerní části, kde jsem se na chvilku zastavil, a jen jsem sledoval chladnou vodní hladinu, kterou sem tam zčeřil přívan větru ze Východní strany, než to takhle neprostřídali snad všechny Světové strany. Na moment jsem přitom zavřel oči, abych si ten lehce chladný pocit taktéž vychutnal, když už se nahrnul mým směrem, kde jsem byl přítomen.

V tu chvíli se mi před očima objevovali různé výjevy, příšerné věci, minulost, současnost, jen ne žádná pořádně viditelná budoucnost. Začínalo mi to opět rvát srdce, možná, že kdybych si to kdysi nepokazil u Lily, byli by jsme teď spolu, možná by byl Potter náš syn, nebo by jsme byli aspoň při nejmenším stále přátelé. Neměl jsem ta slova vůbec kdy vyřknout, jenomže mi nedávala moc na vybranou, zastávala se Jamese, pak se zastala mě, jenomže vztek ve mě vyvolal pocit dotčenosti, tak jsem si ta slova prostě vylil na ní na místo Pobertů. Takže jsem se pak neměl ani čemu divit, že si mě zprotivila a pak se radši přidala k Jamesovy a té jeho povedené bandě Pobertů. Ono mohli být vlastně rádi za to, že jsem je neudal, kvůli tomu, že byli nelegální zvěromágové, takže mi krapet i něco dlužily za tuhle malou službičku. To je teď ovšem naprosto už jedno, já jen vím, že mě opět bude čekat sešlost se všemi Smrtijedy, a i možné pozorování celé té kouzelnické války co tu bude probíhat v brzké budoucnosti.

Vytí vlků mě o tom brzo přesvědčilo, takže to už to bylo tady, Pán Zla osobně seskupil svoji armádu a vedl ji z různých míst na jedno jediné místo. Na místo kde bude mít přímo skvělý výhled na celou Bradavickou školu i blízké pozemky okolo. Musel jsem se tam odebrat taktéž, jestli jsem měl posloužit aspoň někomu. S nechutí ve tváři jsem si nasadil masku Smrtijedů, kterou jsem si vyčaroval, a vydal jsem se směrem kde už se shromažďoval zbytek armády.

Nemohl jsem přesto nemyslet na tu všetečnou Nebelvírku. Kdyby to šlo nějak zvrátit hned bych tak učinil. Mohl jsem zkusit přemluvit Voldemorta, aby aspoň někoho z té celé skupiny ušetřil, jenomže by to ode mě bylo asi pošetilé a naivní, myslet si, že by se slitoval nad někým jako je ona. Navíc, nejspíš by to tak jako tak odmítla, přidat se do jeho řad, ta její paličatost by ji v tom zabránila, takže by radši zemřela po boku svých přátel. A i kdyby s tím souhlasila není zaručeno to, že by ji k sobě Voldemort vůbec přijal, díky své krvi, která vzešla ze dvou mudlů a ne čistokrevných kouzelníků, jak si on sám přeje. Že on má zrovna do toho co kecat, sám je smíšeného původu, tak jako já, ale hraje si na někoho kdo vede jen čisté jedince a ještě se za jednoho z nich považuje, to kdyby se tohle dozvěděli, nejspíš by od něj odešli, kdoví možná by na něj změnila po těch letech názor i Belatrix, která mu neustále dělal psí ocas a snažila se mu dostat kdoví jak pod kůži, jako kdyby snad sama myslela na nějaké nechutnosti, co by poté s jeho tělem vykonávala, jakmile by ji k tomu dal jakoukoliv malou záminku nebo povolení.

~Sakra seber se už, nemysli na takové nesmyslné věci!! Tohle je vážná věc!!~ pronese mi můj vnitřní hlas, když opět upadám do jakéhosi stavu nevnímání skutečné reality, ale aspoň mě do ní poté někdo opět dostal, a tím byl menší proslov Voldemorta, těsně před zahájením bitvy o Bradavice, ke všem těm přítomným kouzelníkům, čarodějkám a bytostem ze Zapovězeného lesa.

Velké díky, ale i věnování patří všem dalším čtenářům 💖💖

Pomalu ale jistě se blížíme k oné jisté no ne zrovna na pohled pěkné části, ale i tak doufám, že si to užijete jak to jen bude možné. 

Tak prozatím ahojda u další kapitoly 💖💖💖