Vždycky jsem byl s vámi

Rozhodující úder - (Hermiona)

Harry

Dorazil jsem na ono kýžené místo, kde jsem spatřil Voldemorta a jeho poskoky, včetně Belatrix, při pohledu na ní, jsem se zatvářil zhnuseně.

~Však počkej, na tebe taky dojde řada~ zavrčel jsem uvnitř svojí hlavy, to že by mě někdo sledoval jsem ani nevěděl, natož zbytek téhle sestavy. Po jistém okamžiku jsem si mohl všimnout Hagrida, kterého měli svázaného řetězy a drželi ho na místě, kolem něj se plazila Nagini jako pojistka. Chudák Hagrid, když mě tu viděl, sám tomu nemohl uvěřit, ale nemohl proti tomu nic udělat a já taky ne. Byl jsem už rozhodnutý, prostě se Voldemortovy vzdám a bude to. Cestou sem, jsem si aspoň popovídal s rodiči a taky se Cedrikem a Siriusem, kteří mě tak jako moje matka a otec doprovázeli na toto místo, které se mělo stát místem mé smrti. Aspoň, že jsem tam neměl navíc Remuse a Nym, i tyhle čtyři osoby stačily bohatě k tomu, že jsem z jejich přítomnosti byl v šoku a taky překvapený zároveň. Ale nejspíš za to mohl ten Kámen vzkříšení, co byl součástí Gauntova prstenu, který tvořil tu jistou část viteálu, co pak skončil zničen rukou jiné osoby.

Sjel jsem si pohledem všechny přítomné ještě jednou a pak jsem dlouze vydechl a pohledem jsem se upřel na Voldemorta, který byl z mého příchodu nadšený.

"Ahhhh tak přeci jen přišel. Chlapec, který je dle věštby Vyvolený. Harry Potter přišel zemřít." pronese úsměvně, zatímco na mě míří hůlkou. Neměl jsem mu na to co už říct, poslední co jsem od něj poté slyšel bylo nepromíjející se kouzlo "Avada Kedavra" poté jsem spatřil ještě záblesk zelenobílého proudu z jeho Bezové hůlky a to bylo všechno. Moje tělo muselo tím pádem skončit na zemi, a očividně nejevilo žádnou známku života. Takže co se s ním dělo dál sám nevím.

Moje podstata se přemístila na zcela jiné místo, bylo celé zářivě bílé a připomínalo vlakové nástupiště. Kdesi za sebou jsem uslyšel zvláštní zvuk, tak jsem se tam podíval, spatřil jsem ohavnou zmenšeninu těla Voldemorta jak se válí jen tak nahé na zemi, potřísněné od krve, no nechutný to pohled, nevěděl jsem co to je, a odpovědi od jiné už víc živé bytosti se mi taky moc nedostavilo. Spatřil jsem totiž v jistém bílém světle Brumbála, byl jsem z toho vedle, a kdo by nebyl, tak jsem ho hned pozdravil a ptal jsem se ho co tu dělá, a co je tohle za místo a tak po různu, včetně té věci na zemi. Na některé věci mi odpověděl na některé nikoliv, poté jsme se za jisté konverzace rozešli směrem na jiné místo, které si stejně i tak bylo podobné s tím, co jsem opustil v jeho doprovodu.

Poté se zastavil a podíval se na mě, řekl mi cosi o pomoci, že té se ji v Bradavicích dostane tomu kdo je toho hoden, ale poté své tvrzení, tedy své "Staré tvrzení" jak to on sám nazval změnil do zcela jiné podoby. Prý, že když bude nejhůř, tak v Bradavicích najdu pomoc, a dostane se ji tomu kdo o ní požádá, bez jakéhokoliv rozdílu. V jistých věcech měl pravdu, oni sami zdi Bradavické školy byli jedna velká záhada, a občas se tam opravdu našla pomoc nebo něco, co k ní toho dotyčného zavede, takže bylo jen dobře, že to své staré tvrzení změnil na toto aktuálnější.

Přesto jsem z toho všeho byl zmatený, takže jsem se ho i tak zeptal na jednu zásadní věc.

"Pane profesore, jsem tedy mrtvý nebo ne?" on mi na to odpověděl svoji verzi, ale moc mi to nepomohlo, tak jsem se ho optal ještě na jednu věc, než mi dočista nezmizel před obličejem v záři světla.

"Pane profesore, co podle vás mám tedy dělat?"

Severus

I nadále jsem se nacházel na tomto prosvíceném místě, naštěstí mě nikdo neviděl, ale za to jsem měl dokonalé místo na odposlech někoho nově příchozího, byl to Potter.