Vždycky jsem byl s vámi

Záchvat paniky - (Severus x Hermiona)

"Půjdu nám koupit něco malého na zub, co bys chtěl?" optám se ho, když už svůj zrak zaměřím na malý obchůdek, který tam měli hned u výdejny lístků.

"To je asi jedno, nejspíš to co budeš mít, hlavně že se to dá jíst."

"No tak dobře, počkej tady, hned jsem nazpátek." odvětím s klidem a už se jdu věnovat prodejci pochutin.

.............................

Ahojda bobánci :D

Tak jsem tu opět, po jisté pauzičce s další částí tohoto příběhu, tak si ji užijte .)

..........................

Jakmile jsem se ocitla před obchůdkem s pochutinami, ihned jsem pohledem zabrousila k pendrekům různých barev a chutí. Možná by to mohlo Severusovi chutnat, ale pro jistotu vezmu jen dva pro sebe, a kdyby o to jevil nějaký zájem dám mu tedy kousek, aby se neřeklo. Jen jsem ukázala prodavači co od něj žádám, a ještě jsem k tomu přibalila dva croissanty s čokoládovou náplní, jednu větší bagetu se slaninou a vejci a pak dvě malé flašky s obyčejnou neperlivou vodou. Vše jsem zaplatila za mudlovské peníze, které jsem ještě našla po kapsách, a poté jsem se vydala nazpátek k místu, kde jsem Seva nechala naposledy. Ten už se oddával zcela jiné věci než prvně po našem příchodu sem, pro tentokrát sledoval okolní lidi a spokojeně si to seděl na jedné z laviček, kde vyčkával na můj návrat. Jakmile si mě všiml věnoval mi úsměv od ucha k uchu, a ještě mi uvolnil místo vedle něj, tak jsem si k němu přisedla.

"Přinesla jsem nám něco k jídlu a pití, tak si klidně něco vyber, co zbude budeme mít na potom."

"Hmmm dobrá tedy." odpoví mi nazpátek a chvilku si to vše prohlíží, než nesáhne po flaštičce s vodou a neotočí s víčkem, aby ji mohl otevřít a napít se, pak si k tomu vezme ještě i ten croissant, a hned se pustí do jeho jezení, totéž tedy udělám i já, tedy až na to pití, to jsem si nechala na později, ale jak se znám, tak se i tak napiji, abych smyla pryč tu pachuť, co mi bude vězet po snězení té sladké části našeho jídla.

A to nás ještě čekala cesta letadlem, aby jsme se vůbec nějak do té Austrálie dostali. Jistou dobu jsem se o tom se Severusem bavila, ale on to striktně odmítal, prý že letadlem nepoletí, že to trvá moc dlouho, což měl pravdu, to trvá, ale měli jsme snad na výběr? Jistě v tu chvíli mě nenapadlo to, že by jsme se tam mohli přímo přemístit, prostě jak jsem ve světě mudlů myslím jako oni, což se mi moc nestává, ale teď to tak prostě bylo.

"No tak Seve, takhle se tam jinak nedostaneme, i když mohli by jsme zkusit nějaký ten spoj lodí, když už tedy nechceš letět letadlem. Vždyť si ale cestu vlakem přežil, tak proč bys nemohl přežít i tohle?"

"Už jsem se rozhodl Herm, prostě letadlem nepoletím, není to bezpečné."

"Ale jdi ty, let letadlem je bezpečnější víc než jízda vlakem nebo autem, či plavba lodí, je to to nejbezpečnější možné přepravování lidí vůbec."

"Ne ale stoprocentní, prostě tě do toho stroje nechci posadit natož tě u něj vidět, rozuměla si tomu Hermiono Jean Grangerová?!"

"Jen klid Severusy, bože..uklidni se, tak tedy nepoletíme, najdeme si jiný způsob, ale hlavně se uklidni, nic se neděje, já to chápu, prostě se toho bojíš."

"Nebojím, tohle je to to nejmenší čeho bych se mohl bát, tady nejde o mě, ale o ostatní, a taky o Tebe chápeš?"

"No tak dobře, tak dobře, vzdávám se, vyhrál se, ale hlavně se uklidni, a nezvyšuj na mě hlas, přitahuješ tím pozornost ostatních lidí víš?"

"Já na tebe nezvyšuju hlas!" řekne rázně na oplátku, čímž to jen potvrdil, spíš až teď, ale dobře tedy.

"Nejsem si tak jistá." odpovím mu nazpět uraženě, ale pak ho chytím za ruku a lehce mu ji stisknu, zatímco tou druhou ho začnu hladit po tváři. Takhle jsme strávily asi deset minut, než to z něj opadlo, a to jsme ještě netušily, že to bude to první, co nám naznačovalo jeho blížící se první proměnu do vlkodlaka. Možná že něco tušil, ale nepřikládal tomu moc pozornosti, nebo jsem to jen tušila já, ale dopadlo to na stejno. 

Oba dva jsme to brali jako malý záchvat paniky, prostě dočasný zkrat v chování, nic víc, a ne předzvěst toho nejhoršího, co nás čekalo hned poté co jsme se nakonec do Austrálie dostali.

Po onom menším obědě, jsme se tedy rozhodli společně využít jeho magie přenosu, a pak už nebylo co řešit. Zabralo to jen několik minut, a už jsme se mohli kochat výhledem po prašné cestě někde v Australské krajině. Tak jako tak jsme na to oba dva hleděli s úžasem, nejvíc asi já, jelikož jsem tu nebyla ani nepamatuju. Teď bylo hlavní si najít nějaké místo na spaní a celkově dočasné žití tady, a pak se můžeme vydat hledat moje rodiče.

Pohledem jsem zabrousila k tamní ceduli, která nás vítala na této půdě, takže jsem tomu věnovala malý úšklebek a jen jsem Seva chytla o to víc za ruku.

"Vítejte v Austrálii, v domově největších suchozemských klokanů na světě."

Věnováno i všem ostatním čtenářům/řkám