Vždycky jsem byl s vámi

Fenrirova pomsta - (Severus)

Severus

Uběhla nějaká ta jistá doba od bitvy o Bradavice, škola se nyní dala opět do chodu. McGonagallová zvažovala, že sem opět pozve studenty ze sousedních škol, takže bylo zřejmé, že se tu opět po nějakém čase opět uvidí naši studenti, se studenty z Krásnohůlek a Kruvalu. No a pokud to půjde dobře, je možné, že přivítá po této návštěvě další studenty jiných škol z okolního světa, než jen tyto dvě varianty. I když nevím co by mohla vidět na lidech ze Stříbranova, to už bych tu radši uvítal studenty z Afrických končin nebo něco z Jižní či Střední Ameriky. Ti mají podobně jako kouzelníci z Asie zajímavé knihy a metodu kouzlení. Řekněme si to na rovinu, i potom všem, jsem spíše měl radši temnější stranu než tu úplně čistou jak květ lilie, a vlastně je i sám osobě zázrak, že jako jediný ze Smrtijedů, nyní už bývalých Smrtijedů, jsem byl schopen vůbec vyčarovat patrona. Prostě to k mému životu patří a už to měnit nehodlám, pomohlo mi to ve spoustě okamžiků, tak proč by se to nehodilo i do nějaké budoucnosti, když už si ji mohu dovolit.

Jenomže. Má taková budoucnost pro mě vůbec nějaký smysl? Když ji nemám s kým sdílet, tedy mohl bych, ale je to prostě blbost, jen smyšlená představa, iluze, nemožná věc, vždyť proč by to probůh vůbec byla schopna riskovat. S někým jako jsem já? To by se musela dočista zbláznit, aby toho byla vůbec schopna. Ne ta má navíc, než na někoho jako jsem já. 

~I když?? Neříkala náhodou že je věk jen číslo, a že ji na tom nezáleží? Že ke mě stejně něco cítí víc, než by měla?~

~Ne určitě se jen zmiňovala o tom druhém, o číslech tu nepadla žádná mluva.~ poté co se vymaním z těchto představ a podivných myšlenek nad svou budoucností, vrhnu se opět do výuky. Díky bohu za to, že mě tu tak nikdo neviděl zadumaného, když hodina teprve začala, jakmile se tu objevil poslední ze studentů. Jak jsem si mohl všimnout, tak mě Grangerová naprosto ignoruje, i když jsem se na ní několikrát během výuky podíval, takže buď to přeci jen vzdala, nebo to dělala naschvál. Tak jako tak jsem z toho moc potěšen nebyl, ale abych za to někomu strhl body jen tak pro nic za nic, jsem si radši ani nezkusil, nestálo by mi to za to, stejně někteří co byli v místnosti se mnou přítomni, si o mě pořád mysleli kdoví co špatného, takže mi to tu smíšenou náladu nijak nezničilo. Pořád jsem se tvářil vážně, takže by se to sotva dalo poznat.

Když uběhla tato hodina, vydal jsem se na pár minut ven na chodbu, abych se prošel sem a tam, než se zase nevrátím na výuku dalších studentů na mém seznamu. Hermiona se kamsi poté poděla, takže jsem to tak i nechal. Nač se ji vnucovat nebo ji lozit do cesty, stejně si k sobě tu cestu nějak najdeme, při nejmenším se potkáme cestou na jídlo, což se taky stalo, když mi skončila i nadcházející hodina. 

Poté co jsem skončil v jídelním sále, udělal jsem si pohodlí na svém obvyklém místě mezi ostatními profesory, občas jsem se koutkem oka podíval, zda tu nenajdu Hermionu, ale ta se jak bylo její tradicí bavila s někým naprosto jiným. Když bylo po jídle, šel jsem ještě pořešit cosi do učebny, poté jsem se odebral na jinou hodinu a nakonec k sobě do kabinetu, abych si tam odpočinul u čaje a menší četby, nějakého mudlovského příběhu, jelikož mě neustálé opakování četby z lektvarů omrzelo, zvolil jsem tuto variantu. To jsem ovšem nevěděl, že venku se bude dít něco, co mě poté do budoucna ovlivní natolik, že už nebudu takový jaký jsem býval. Prostě mě to změní od určitých struktur základu.

Mohlo to být tak půl hodiny, nanejvýš hodina, kdoví, to bylo ve směs jedno, co se skrz chodbu kousek od mého kabinetu roznesl křik a volání o pomoc. Odložil sem knihu bokem a šel jsem se podívat kdo to tady křičí a proč. Oči mi přistály na studentovy, co hledal někoho, kdo by pomohl někomu venku, jelikož nastal stav nejvyšší nouze. Když tam poté padlo slovo vlkodlak, v tu ránu mi naskočila menší husí kůže, tohle nebylo dobré, kde ten se tu vzal? Okamžitě jsem se vydal směr venkovní prosto, kde už se začali seskupovat Percyho kolegové společně s Kratiknotem a Minervou. Řekl jsem si, že použiju rychlejší variantu přesunu k jezeru, takže jsem se přemístil na místo, kde jsem spatřil souboj mezi Grangerovou a jejím soupeřem, kterým nemohl být nikdo jiný než očividně stále prchající Fenrir Šedohřbet. Chvíli měla navrch, jenomže ten podrazák si poté usmyslel, že se radši změní, aby měl nad ní větší převahu. To už bylo vidět, že nedává, takže když se tam dostavil i zbytek osazenstva kantorů a bystrozorů, vrhl jsem se do souboje taky, jen abych ji ochránil od čehokoliv, co se ji pokoušel Fenrir udělat. Nejspíš mu šlo o pomstu, za to, že Pán Zla ztratil svou moc a je teď mrtev, nebo mu šlo o pomstu jeho soukmenovců. Kdoví to teď bylo naprosto jedno, jakmile byla Hermiona mimo ohrožení života, dal jsem se osobně do souboje s Fenrirem v jeho vlkodlačí podobě. Kouzla se od něj buď odrážela nebo ho zranila jen málo, ale i tak bylo vidět, že začíná být unavený. Už jsem to chtěl dokončit, když využil menšího okamžiku naší nepozornosti, takže jsem poté co mě poškrábal a potrhal na těle odhodil stranou. Naneštěstí se o něj postarali přítomní kantoři i bystrozorové, včetně Percyho samotného. 

Moje osoba se prozatím válela na zemi, když jsem se vzpamatoval, už jsem se pokoušel o to vstát nazpět na nohy, v tu ránu u mě byla Hermiona a taky ostatní, a jen se mě ptali jak mi je, všechny jsem ale odbyl s tím, že mi nic není, a že se cítím dobře, otočil jsem se na podpatku a vrátil jsem se nazpět za zdi školy, a to rovnou směr svůj kabinet, kde jsem se poté dověděl nepěknou pravdu co se mnou ten zmetek provedl. Grangerová mi předtím ještě opravila hábit a plášť, takže jsem se o toto starat aspoň nemusel, jenomže poté co jsem si oblečení sundal, abych se podíval na zranění, přišla ona starost o to něco horšího. Na levé straně ramena jsem měl hluboký šrám a někde u zad se mi táhla rýha po jeho drápech, která kousek zasahovala i do pravého boku. Ihned jsem si zašel pro lektvar z Třemdavy a nějaké ubrousky, abych se zbavil té krve co ze mě lila jak z vola. Jenomže než jsem tak vůbec mohl učinit, už mi za dveřmi stála Grangerová, která mě takto viděla jen do půl těla svlečeného. 

Otočil jsem se jejím směrem a ihned jsem ji zpražil pohledem, který značil, že přišla nevhod. Stála tam jak přikovaná na místě, a jen mě sledovala jak si budu dál počínat. Muselo ji nejspíš dojít, že zase až tak v pořádku nejsem, že jsem venku jen fingoval, jelikož by to rozvířilo vody u všech kdo tomu byli svědkem, a to včetně bystrozorů z Ministerstva kouzel.

"Vás zjevně nikdo neučil to, že před vstupem se má klepat, že ne Grangerová?" ona mi ale odpověděla tak, že to udělala, ale že nic dlouho neslyšela, tak si nebyla jistá, jestli jsem opravdu v pořádku, proto sem vešla a stalo se toto.

"Mhhmmmm dobrá tedy tak jinak. Co ode mě teď chcete?" na to mi už nijak neodpověděla a prostě se rozešla mým směrem, jen aby mi pomohla se zbavit toho všeho co mi teď hyzdilo tělo. Sice jsem o tento druh pomoci nežádal, ale jak bylo vidět, nedala si říct, a prostě tu byla přítomna i potom co jsem ji poslal nejednou pryč. 

Za celou tu dobu co u mě byla přítomna ani nepípla, buď tím byla naprosto šokována, ať už těma ránama co mi způsobil Fenrir nebo tím jak vypadám bez části oblečení, a nebo byla zamyšlená nad něčím zcela jiným, a jen to prostě nechtěla nijak říkat nebo naznačovat. Ať tak nebo onak, nakonec jsem něco musel přeci jen přehodnotit, na určitá místa na těle bych si nedosáhl, takže se mi pomoc dalších volných rukou hodila víc, než kdy dříve. Celou tu dobu jejího ošetřování jsem se radši díval stranou, abych u ní nevzbuzoval kdoví jaké jiné představy, než ty, které už má v hlavě těch pár minut co tu je přítomna nasazené.

Když měla hotovo, vstal jsem z místa a šel jsem si pro jinou vrchní část oblečení, abych tu nechodil jen tak napůl svlečený. To pro změnu Hermionu přinutilo se dívat stranou, abych ji nemusel komandovat za to, že mě sleduje, přitom jak jsem k ní byl otočený jsem ji jen skromně poděkoval za pomoc, víc jsem nevěděl co ani říct. Tak jsem to nechal jen u prostého slova "Děkuji." než jsem nezmizel za roh, kde jsem se převlékl do čistého oblečení, které se nijak neměnilo od toho co jsem měl na sobě doposud i během toho souboje na sobě.

Poté jsem se vrátil nazpět na místo, kde byla přítomna i Grangerová a jen jsem ji nabídl, jestli si nebude chtít dát čaj na uklidnění. S čímž souhlasila, tak jsem se aspoň mohl zabavit nějak jinak, než to rozebírat. Očividně o tom nechtěla mluvit ani ona sama, jelikož svůj zrak poté upřela na menší knihovnu na konci místnosti, no tak jsem ji s náznakem pokynutí hlavy svolil ono prohlídnutí tohoto místa, když už mě o to požádala klasickou zdvořilostní frází.