Vždycky jsem byl s vámi

Po bitvě - (Hermiona x Severus)

Severus

Poté co jsem shlédl počínání Grangerová, nad bezvládným tělem prozatím žijícího nepřítele, musel jsem si sám sobě říct, zda je toto opravdu skutečné a ne jen mnou vymyšlený sen. Pořád jsem měl pocit, že jsem mrtvý, jedna má část osoby tomu chtěla pořád věřit, ale ty zbylé další už věřili tomu, co se stalo během tohoto souboje. Znova jsem se tedy podíval na své ruce a jen jsem je postupně zatínal a zase uvolňoval od stisku.

~Ne je to opravdu skutečné, jsem opět živý~ povolím tedy stisk, když tento krok už opakuji nejméně po páté a dlouze poté vydechnu a podívám se směrem kde stála Hermiona a členové Weasleyovic rodiny, co ji gratulovali k výhře a tak podobně. Nejspíš po mě něco chtěla, jinak by nečinila tak gestem své ruky, až o chvilku na to mi došlo, že chce, abych se k nim přidal, což jsem tedy udělal, nevím zda se mi to zdálo v tu chvíli jako dobrý nápad nebo ne, ale učinil jsem tak. Prostě jsem se k nim vydal a společně jsme se poté vydali směrem do Velké síně, kde zůstali přeživší osadníci této školy, včetně učitelského sboru, který jsme mohli míjet i bez tak po zbytek naší cesty k tomuto místu. Kdesi u vstupních dveří jsme se střetli s Harrym, který se vrátil z bitevního pole taktéž, celý potrhaný a od krve, ale žil. Když se můj pohled střetl s jeho, bylo na něm vidět, že byl velice překvapen z toho co zrovna vidí, a rozhodně nebyl sám, taktéž zareagovali i ostatní, když mě poté spatřily jak jsem vešel společně s Grangerovou a Weasleyovic sourozenci do Velké síně, kde se všichni dávali dohromady a částečně se radovali nad tím, že to vůbec přežily.

"Ohhhhhhhhh..."

"Podívejte se."

"To není možné."

"To je profesor Snape? Ten profesor Snape?"

"To není možné, ten má být mrtvý nebo ne?"

"Očividně je živý jako kde kdo tady." no klasické šuškanice o tom, že jsem taky jaksi mezi živými, i když to měl být pravý opak. Do teď si nedokážu vysvětlit co za ten můj návrat vlastně mohlo, to jak o mě mluvila Hermiona, nebo to co jsem udělal já, abych ji ochránil, případně to mělo co společného s tím co k sobě cítíme? Možná od všeho něco, nehodlám se k tomu vracet, jsem tady a to je teď jaksi střed zájmu všech co na mě hledí. Nijak jsem na to vše ani neodpovídal, nechal jsem je ať se baví dle libosti, ať už to myslí jak chtějí. Pro mě teď bylo důležité to jak je na tom Grangerová a ostatní zranění studenti.

Takže jsem se přiměl sám od sebe někomu z nich pomoct, zadal jsem si tedy, že půjdu pomoct nejdřív madam Pomfreyové a poté to půjdu postupně obejít, dokud nebude vše potřebné hotovo, takže jsem se po shledání Hermiony s Harrym a ostatními oddělil od jejich pozice, a šel jsem se vrhnout do práce jako kdyby se nic za celou tu dobu nezměnilo. Lékouzelnice se na mě prvně udiveně dívala, a sama nemohla uvěřit očím ani uším, když jsem k ní promluvil, ale nakonec uznala, že bude lepší se na nic neptat, s čímž jsem musel taktéž souhlasit, což mi na náladě nijak neubíralo ba naopak ji jen vyzdvihávalo ještě výš.

Hermiona

Poté co jsme se přivítali s Harrym kousek od vstupu do školy, mohla jsem si všimnout, že byl z přítomnosti profesora rozhozený. Chvilku jsem je tedy pozorovala, než jsme se všichni nepřesunuly do Velké síně za ostatními, kde se to jen opakovalo, jen za doprovodu šuškání o tom, jak je možné že profesor Snape žije. Což mi nijak nevadilo, to že je tady mezi námi, jen už to tlachání o tom všem bylo otravné, ale snažila jsem se to přehlížet jak to jen bylo možné, a to i když na to došlo ze strany všechny mých přátel z Nebelvíru.

"Hermiono, můžeš mi vysvětlit to, jak to, že je profesor Snape naživu? Vždyť jsme ho viděli umírat v loděnici."

"No jo Hermiono, jak je tohle vlastně možné?" obohatí to Ron o svou otázku, tak si je oba změřím pohledem, jediná Levandule mlčela a radši se dívala bokem na něco jiného.

"Kluci já nevím jak se to stalo, jsem z toho stejně vedle jako vy dva, a nejenom jako my tady, ale i všichni ostatní co doufali v pravý opak. Prostě nevím jak se to stalo rozumíte?"

"Jistě rozumím Hermiono." odpoví Harry nazpět, ale Ron se stejně v tom nepřestane rýpat, to je celý on, dokud tomu nepřijde na kloub tak to jen tak nenechá být.

"Ale no tak Hermiono, něco nám tajíš. Snad si nemyslíš, že to je vážně pravda? To co si říkala při tom vašem souboji, nebo snad ano? Jakože ty a Snape snad..?" ani to nedořekl, tak jsem ho propálila pohledem tak nejedno tvárným, až se mu snad zatajil sám dech.

"No tak Rone nech ji být, co je ti vůbec do toho, vždyť ona se ti taky nemontuje do vztahu mezi tebou a Levandulí. Vem si to tak, šla vám z cesty." okomentuje to na mou obranu Harry, ale i jeho jsem zpražila stejným pohledem, div se sám nezhrozil.

"Co je? Řekl jsem snad něco špatně?"

"To ne Harry Pottere, ale byla bych radši, kdybych si to mohla obhájit sama za sebe, ale i tak máš ve směs pravdu. Snažila jsem tě nějak zaujmout Ronalde Weasley, ale pak jsem si řekla, že ta moje snaha nikam nevede, že máš asi oči pro jinou, no tak jsem ti šla prostě jen z cesty, a našla jsem si někoho jiného. Taky jsem do té doby nevěděla, že ten někdo bude Snape, ale je to tak. Prostě k němu něco cítím, něco víc než jen pouto mezi učitelem a studentkou nebo tak něco podobného. Záleží mi na něm stejně, jako když tobě záleží na Levanduli a Harrymu na Ginny a opačně. Prostě to tak je, a jestli ti to vadí, tak to je jen tvoje chyba a ne moje." Ron na mě chvíli koukal jak na nějakého podivína, ale očividně mu to poté docvaklo.

"Ohh jistě, chápu to. A ano trošku mi to vadí, mohla sis vybrat někoho jiného, ale je to tvoje rozhodnutí a já se ho tedy pokusím aspoň respektovat, dokud si na ten fakt nezvyknu úplně. A to jak jsem ty tvé signály přehlížel mě trochu mrzí, ale máš pravdu, měl jsem oči pro jinou, proto jsem nejspíš to vše o co ses pokoušela dával stranou. Nevěděl jsem zda to myslíš vážně a nebo jen jako nějaký vtip. Navíc ono jak si to kdo vezme. Levandule byla rychlejší než já, co se toho optání se na chození spolu týká, takže jsem nevěděl zda to přijmout nebo odmítnout, ale když jsme viděl, že si ode mě držíš distanc šel jsem do toho, dokud jsem měl nějakou možnost a taky šanci."

"Tak vidíš, teď aspoň víš jak na tom kdo jsme. Tak snad vám to spolu vydrží dlouho, tak jako tobě Harry s Ginny."

"Díky Hermiono." odpoví oba naráz.

"Sice to teď bude znít divně, ale co už, doufám, že i u tebe to nějak vyjde, mezi tebou a Snapem." odpoví Ron a Harry to jen okomentuje pokynutím hlavy. Ron poté odešel za rodinou a sourozenci a já s Harrym jsme nakonec začali pomáhat u raněných a taky s obnovou chodu této školy a s jejími opravami.

.............

Mimo záběr

Prozatím se to jevilo jako pěkná, klidná idylka při obnově všeho kolem Bradavického pozemku i nitra hradu, ale co jeden nechtěl. Bitva sice skončila, ale kdesi v lese číhá jisté nebezpečí, co si nedá pokoj, dokud nevykoná pomstu na své oběti. Takže zdaleka není ještě úplný konec.

Věnováno i ostatním co to čtou :3