Vždycky jsem byl s vámi

Právo volby - (Hermiona x Severus)

Hermiona

Byla jsem s ostatními a čekala jsem až se sem Harry vrátí. Každý by tady poznal, kdyby Voldemort už nebyl mezi zdejšími živými, prozatím to ale vypadalo pořád stejně jako při Harryho odchodu z hradu. Ginny o tom, ani nevěděla, myslela si, že je Harry prostě někde jinde, a že se potom sejdou. Nebyla jsem sto schopna ji vůbec něco říct natož ji to naznačit, Ron ten byl od ní dál než já, povídal si s Levandulí a jejími přáteli, takže měl hlavu zabořenou jinde, ohledně odpovědí na všechny ty otázky, co se kolem těch dvou mihli.

Vstala jsem z místa a šla jsem prostě stranou ode všech, ani mě neštvalo, že mě při mém odchodu bokem viděl Filch a jeho kočka, sama ani nevím kde byl Křivonožka, nijak jsem ho nešla ani hledat, dočista jsem na něj zapomněla, tedy dokud jsem se nepodívala na paní Norrisovou. I tak jsem ale zůstávala sama sebou, on si vždycky našel bezpečné místo nebo prostě odešel s předstihem, je to chytrý kocour. A až bude potřebovat pomoc nejvíc, tak si mě zavolá.

Zastavila jsem se u malé okenice, ze které jsem se podívala ven, když jsem pár minut hostila menší točité schodiště, poté jsem z něj šla opět dolu a rovnou ven na poničené nádvoří, pomalým krokem jsem se rozešla směrem k mostu, který odděloval jistou část pozemku od školních hradeb, ale po příchodu na místo jsem akorát našla díru po výbuchu, takže jsem si mohla udělat pohodlí leda tak u samého začátku, který ještě držel jakž takž pohromadě. Tam jsem se zapřela rukama o popraskané zábradlí a jen jsem se zahleděla do okolí. Mohla jsem tam takhle stát deset minut minimálně, než mě i tohle omrzelo, proto jsem se rozhodla ještě pro poslední místo, nějaké, které bylo na vyšší pozici a přesto v bezpečné zóně. Zkusila jsem tedy štěstí směr Astronomická věž, na její úplný vrcholek jsem se ale nedostala, spíš jsem zůstala viset v jedné z dělících chodbiček, kde do zdi byla proražená díra, pořád lepší to než-li nic, šla jsem tedy k okraji té díry, podívala jsem se dolu směr zem, a poté jsem svůj pohled upřela k nebi, které bylo poseto hvězdami. Rukou jsem se zapírala o okraj otvoru s těžkým výdechem jsem opět dala průchod svým slzám.

~Měla jsem před jeho odchodem říct lepší slova než ta, co jsem mu řekla při bitvě. Jistě ho to stejně moc nepotěšilo, spíš naopak, ani bych se tomu nedivila, nemám vůbec ponětí jak bych s ním měla normálně mluvit, aniž bych došla k nějaké urážce nebo i malému náznaku toho.~

"Měl jste pravdu, jsem jen všetečná šprtka. Hloupá všetečná šprtka, co se ani nedokáže pořádně bavit s někým kdo je na vyšší úrovni všeho, natož s někým jako jste Vy sám"

"Mrzí mě to, měla jsem se snažit víc, měl jste pravdu, nejsem dokonalá, jen jsem si to nalhávala celé ty roky, zatímco jsem si mylně myslela totéž o Vás."

"Taky by se na vás našlo jistě spousta chyb, ale rozhodně by jich bylo pramálo oproti těm mým. Chybíte mi profesore, ani nevíte jak, sotva se to dá slovy popsat." zamumlu do prostoru před sebou, zatímco si snažím utřít slzy z očí, za pomocí potrhaného kapesníku, co jsem vylovila v kapse u mikiny. 

Na moment jsem ucítila chladný závan větru, bylo to zvláštní, venku se sotva něco pohnulo, ale přísahala bych, že jsem opravdu ucítila mírný poryv větru za mým krkem. Ihned jsem se otočila, abych zjistila co nebo kdo za to může, ale nikde nikdo a to doslova. Což bylo opravdu divné a zvláštní.

Severus

Neustále jsem seděl na tom jednom a tom samém místě, kde jsem skončil po rozhovoru s Brumbálem, poté jsem to ale vzdal, opět jsem se kamsi vydal, do těch nekončících míst kolem sloupů celého toho nástupiště, dokud jsem nezaslechl něčí hlas, ženský hlas, který cosi mluvil o mě. Nechápal jsem jak nebo proč se tohle zrovna děje, ale čím blíž jsem byl k onomu zdroji té mluvy, tím víc jsem se dozvídal věcí. Ne tolik, ale dost na to, abych zjistil, že přeci jen někomu chybím, když mi ale podle hlasu došlo komuže to vlastně chybím, myslel jsem si, že to je snad jen nepodařený pokus o sen nebo vtip.