Vždycky jsem byl s vámi

Potíže na cestě - (Severus x Hermiona)

S klidem jsem držela Severusovu ruku, ve tváři jsem měla nahozený úsměv od ucha k uchu, zatímco má mysl se už nemohla dočkat, až budeme sedět v pohodlí ve vlaku, kde bude odpočítávat minuty a hodiny k našemu dlouhému cílovému konci. Sev působil dojmem vážného pozorovatele, až mě někdy nutil se nepatrně nahlas se zasmát, jistě pokoušela jsem se to nějak zadržovat, ale občas vážně vypadal až moc vážně, na místo toho aby si to užíval tak jako já. 

Jednoduše řečeno jsme si za cesty na nástupiště vyměnily pár názorů a poznatků, a taky i nenápadných lichotek a poklon, než jsme konečně nespatřily to, po čem jsme oba dva toužily asi nejvíce, po pohodlí na místo volné chůze od školního hradu až sem na vlakové nádraží. O to víc jsem mu ruku sevřela, když jsem viděla pohledy ostatních studentů, co se chystali na cestu domů, ať už to byli jakékoliv ročníky. Ono o pohledy tu vlastně ani nešlo, ale spíš o ten hromadný počet všech těch přítomných, bylo to tak...no nedalo se to slovy popsat, to se prostě muselo zažít. Naneštěstí mě Severus přede všemi jaksi zakryl svým pláštěm a ještě mě schoval za ruce, aby dal všem přítomným najevo, že se mi to prostě nelíbí, do toho to ještě okořenil pár peprnými slůvky a pohledem tak chladným, že to nejvíc asi děsilo prváky, kteří ho moc ještě neznali, ale ve směs to v závěru nijak špatně nemyslel. Jen si mě prostě chtěl ohlídat, a dát mi nějak najevo, že tu pro mě je, a že mě bude hájit i bránit, jak jen bude třeba, za což jsem mu teď byla vděčná, protože ten pocit ze mě opadl hned potom co jsme nastoupily do soukromého kupé, které si nechal Severus před odjezdem vyhradit, jen aby jsme tam měli soukromý a klid, od všech dotěrů nebo zvědavců.

"Děkuju, že jsi mě..no však víš." pípnu k němu tiše a posadím se s výdechem na sedadlo.

"A já si myslel, že ten kdo by měl z toho mít nervy na pochodu budu já a ne ty." odpoví mi k tomu prvně a posadí se hned vedle mě a jen pak dodá zbytek.

"Rádo se stalo, i když nebylo třeba děkovat, ale to je teď už jedno, teď už máme klid. Nikdo sem chodit nebude, o to jsem se už dávno postaral."

"Dobře, tak to pak jo, hned se cítím klidnější." řeknu mu na oplátku a věnuji mu za to poklidně vypadající úsměv na tváři, který mi lehce opětuje.

"Víš, že se den ode dne zlepšuješ?"

"A v čem konkrétně bych se měl zlepšovat?"

"No v těch projevech emocí a k postoji k nim. Copak sis toho nevšiml, že se tě někteří studenti už tak moc ani nebojí, natož aby k tobě měli nějaké stížnosti?"

"Opravdu? Hmmm ani ne." podotkne on, zatímco u mě to vyvolalo příval lehkého zasmátí.

"Připadá ti to snad vtipné? To co povídám?" zeptá se mě, a udělá na mě chladný pohled. Teď jsem nevěděla, jak na to reagovat, jestli kladně a mávnou nad tím rukou nebo se nějak obávat, dostal mě do malé svízelné situace ohledně odpovědi. No naštěstí to ani nebylo třeba, jelikož si dělal legraci a pro změnu to byl on kdo se začal z toho mého výrazu na tváři smát, tak jsem se k němu po chvilce přidala. Vlak už byl v pohybu, takže nebylo co řešit, tohle mi došlo, až když jsem ucítila mírné drncání pod nohama, ale v tuhle dobu mi to bylo jaksi naprosto jedno, teď to bylo jen o nás dvou a o tom, že jsme tu měli celé kupé jen pro sebe, takže jsme mohli dělat snad cokoliv co by nás v tu jistou dobu napadlo.

Jistě měla jsem chuť něco víc soukromého podniknout, ale s tím zabezpečením jsem zase takovou jistotu i tak neměla, no od polibků mě to tak jako tak neodradilo, takže jsem Severuse po pár minutách lehce objala kolem pasu rukama, chvíli jsem sledovala jeho tvář a pak jsem se zadívala do jeho nádherných potemnělých očí, než jsem ho nepolíbila jemně na rty, abych ho nastartovala k jistému opětování, což na sebe taky nedalo dlouho čekat. Co ale jeden nechtěl bylo to, že se pak celá ta atmosféra změnila na temnou a chladnou. Vlak se zastavil jako tehdy před léty, v tu ránu jsem věděla že je zle, a že se děje něco velkého. Změna teploty i nálady značila jediné, do vlaku se nějakým způsobem musel dostat Mozkomor, co jiného by to taky bylo. Ona myšlenka na něj se stala v mžiku skutečností, když se kolem našeho místa mihl malý stín. Někteří ve vlaku začali křičet, jiní ztuhly na místě, ta odpornost se i skrz ona kouzla, která Severus vyčaroval kvůli našemu soukromý před studenty rázem jaksi odmazala, a onen chladný a odporný kostnatý kousek se dostal i k nám. Severuse to přimělo k zamručení, oba jsme v tu dobu měli už vytáhnuté hůlky a jen jsme ten proces sledovali.

~Co tu dělá Mozkomor, ti by měli být jen u Azkabanu, vždyť je Ministerstvo mělo po válce odvolat, tak co tu sakra tenhle dělá!!~ zavrčela jsem si uvnitř v mysli, když už se ten dotyčný přibližoval k nám oběma, nešlo udělat nic jiného než vyvolat patrona, o jeho šťourání se v mé hlavě nad pěknými vzpomínkami jsem opravdu nestála, a očividně i Severus o to nestál. A kdo by taky o to stál, jedině šílenec a blázen. Po onom krátkém máchání s hůlkou do prázdna se po celé lajně skrz všechna kupé v blízkosti toho našeho začal tvořit ochranný štít, takže jsme tím bránily nejenom sebe, ale taky okolní studenty nižších ročníků, kteří ještě patrona kouzlit nedokáží. Zbytek vlaku si musel poradit sám, ale od toho tam byli zkušenější studenti nebo prefekti s primusi, takže i zde byl pak problém zažehnán. Když Mozkomor zjistil, že nedostane to co od nás chtěl získat, rozhodl se vzdorovat obrannému kouzlu, ale dělal to naprosto zbytečně, vyčerpaný a očividně i naštvaný se opět odebral kamsi do ztracena, takže se po době co jsme měli všichni na vzpamatování vlak opět rozjel a mohlo se pokračovat dál v cestě. Ihned jsem se po této akci na Severuse podívala.

"Není ti nic?" vyšlo z nás tak nějak na stejno. Tak jsme si taky pak odpověděli.

"Co tu u všech všudy dělal Mozkomor? A vůbec myslela jsem si, že je Ministerstvo kouzel stáhlo jen na okolí Azkabanu a ne, že se tu nějaký jen tak objeví"

"Na to ti bohužel odpovědět nemohu Hermiono, ani já sám to nevím, měl bych to vědět, ale nevím. Důležité je však to, že se nikomu nic vážného nestalo, tedy doufám že ne." to mě přimělo ho obejmout. Celý zbytek cesty směr mudlovský svět jsem se ale držela už na pozoru, kdyby se to hodlalo opakovat. Doufala jsem, že jen co vystoupíme ven z vlaku a dorazíme na nástupiště Kings Cross, už budeme mít klid úplně, ale kdoví co se ještě semele za trable. Tohle tomu ovšem korunuje, dokud to nepřebije něco zcela jiného, v což jsem nedoufala ani si to nepřála.

Hallelujah, konečně jsem se po skoro měsíci pauzy dokopala k další kapitolce, tak si ji tedy užijte, Vy co toto ještě nějak pročítáte :3

Věnováno i všem ostatním jak jinak :3

Uvidíme se opět příště Vaše Joraenerys/Jorae/Nia :3