Vždycky jsem byl s vámi

Cesta domů

"No dobře tedy." odpoví nazpět s dalším nezájmem on, a jak já tak i Severus jsme se pak zvedli z místa, a šli jsme tedy pryč, aby jsme je už nezdržovali od jejich práce. Byla jsem z toho zklamaná, neustále jsem se za sebe ohlížela, když jsme šli z jejich dohledu bokem v domnění, že se třeba zpětně ozve jeden z nich, že si vzpomněl, ale ani to se nekonalo. Jediné na co jsme se zmohli byli výměny pochybných, tázavých, nepopsatelných a nevěřícných pohledů, nic víc se pak dál nestalo. Hold jsme byli nuceni se vrátit nazpět domů s nepořízenou.

..............

.................

Šli jsme nazpět na autobusovou zastávku, kde jsme předtím vystoupily a počkali si na další spoj, který nás poté odvezl nazpět k místu, kde jsme jistou dobu nazpět nastupovali a jeli sem. Prostě a jednoduše řečeno nazpět do města, odkud jsme pak mohli jít v tichosti domů zkontrolovat jak na tom je Winky a jestli něco nepotřebuje.

Když autobus dojel, tak jsme do něj nastoupily a vzali si lístky, pak jsme si sedli na volné místo a dívali se poklesle z okna ven, kde už se pomalu ale jistě začalo šeřit. Podívala jsem se pak na Severuse jaký má výraz ve tváři nad tím, že jde do tuhého, ale kupodivu se tvářil klidně a vyrovnaně, jen ho to v hloubi nitra trápilo, že mě rodiče takto odmítli přijmout mezi sebe, nejspíš to chce víc času, tak jim ho tedy dáme, zatímco se budeme zaobírat problémy co nás čekají s první proměnou do Sevovi nové podoby.

Dala jsem mu ruku na jeho stehno a lehce jsem ho hladila, abych ho vnitřně uklidnila od trápení a sebe vlastně taky. On mi přitom věnoval milý úsměv, který mě potěšil o to víc. Pak tiše zasyčel a chytil se u srdce. V tu ránu to ve mě škublo, tak jsem udělala starostlivý pohled a dívala se mu přímo do tváře.

"To nic Mio, jsem v pořádku."

"Opravdu? V jednu chvíli si tak nevypadal."

"Opravdu mi nic není, jen se mi lehce přitížilo."

"Jak to myslíš přitížilo? Myslíš tím..tamto?"

"To netuším Mio, nemám s tím žádné zkušenosti, ale je to možné."

"To ale není dobré, jestli se nedostaneme zavčas domů, tak se stane něco hodně špatného."

"Já vím Hermiono, jsem si toho vědom, ale neboj se, zvládnu to, když si tu se mnou, tak to vydržím." o to víc jsem ho stiskla na sevření, když jsem ruku přemístila na tu jeho. Musela jsem se uklidňovat a jeho taky, aby se tu nestal za jízdy nějaký masakr. Naší konverzace si všiml jakýsi mladý muž, tak nás pak oslovil, když byla na naší straně chvilka ticha.

"Promiňte že ruším, ale nemohl jsem si nevšimnout, že se tu o něčem bavíte, vypadalo to vážně. Je všechno v pořádku, nechcete nějak pomoci?" jen jsme se na něj otočily, Severus mlčel, ale já jsem tedy ze slušnosti aspoň odpověděla.

"Ohh, děkuji za ochotu, ale ne, nic to není, všechno je v pořádku, příteli se udělalo jen špatně. Zapomněl si vzít své léky než jsme odešli z domova, takže teď musí jen čekat, než se tam zpětně dostaneme."

"Ohh aha, a na co vlastně trpí, možná bych věděl o něčem co mu pomůže, než se dostanete domů." nemohla jsem mu říct, že trpí lykantropií, a že se v jistých nadcházejících hodinách promění v monstrum co dle legend jen zabíjí kde co, co se pohne nebo zabije vlastním způsobem.

"Je slabí na srdce, zjistilo se to teprve nedávno, takže se s tím ještě vyrovnáváme." Severu se na mě přitom podíval, jako kdyby mě snad chtěl zaškrtit, ale pak nakonec souhlasně přikývl. Nejspíš jsem ho tím nyní ranila a udělala z něj ještě většího starce, než za kterého ho považují ostatní ze školy. No bože, věk je jenom číslo, na tohle si tady nehraji, mě je jedno kolik mu je, mě záleží na tom jaký je, ne na nějakém čísle. Totéž by si mohl říct v duchu on sám o mě.