BAD HABITS | kth

3

Rebecca nikdy nijak zásadně nestrádala, pokud ovšem nebude počítat rodiče, které bohužel nikdy nepoznala. Vše jí ale nahradila babička a děda a všehovšudy kdysi bývala šťastné dítě, které mělo skoro vše, co si přálo. Nejspíš si však v sobě celou tu dobu nevědomky nesla něco, co zatím neměla šanci pořádně poznat, pochopit a definovat. Něco uvnitř ní musí být špatně, hodně špatně, jinak si nedovede vysvětlit to, jakým člověkem dnes je a proč se v každém ohledu cítí tak moc ztraceně. Proč je tak ustrašená. Proč nesnese pozornost. Proč nesnese lidi obecně.

"Vy kouříte."

"A ty zase vcházíš bez toho, aniž bych tě vyzval."

Poslední, co Rebecca po vstupu do kabinetu jejího nynějšího učitele literatury čekala, bylo, že jej spatří stát u otevřeného okna se zapálenou cigaretou mezi rty.

"A ano, kouřím," dodal, načež stále ještě nedokouřenou cigaretu típnul a nechal v už dost plném popelníku. "Každopádně je tu zásadní rozdíl mezi dobrým vychováním a zlozvykem."

"Řekl jste ale, že se na vás můžu kdykoli obrátit."

"To ano, neznamená to však, že sem zničehonic jen tak vpadneš."

"Já ale klepala," namítla tiše. "Nejspíš jste neslyšel."

Taehyung si rezignovaně povzdechl. "Tak dobře. Nevadí, že jsi přišla. Jak ti můžu pomoct?"

"Uvaříte mi čaj?" Sama tomu nemohla uvěřit, ale ano, ta slova skutečně řekla nahlas. "Prosím."

Taehyung si ji dobrou chvíli zkoumavě prohlížel, nakonec ale přikývl a řekl jí, aby se posadila.

Popravdě se chtěla schovat a upřímně, za její momentální situace ji nenapadlo lepší místo. Protože tady u něj na ni nikdo nemůže. A trávit další hodinu v jámě lvové by nezvládla.

"Stalo se něco, Rebecco?" ptal se, když před ní pokládal hrneček s horkým ovocným čajem.

"Děkuju," řekla. "A... Nestalo se vůbec nic, nedělejte si starosti."

"Jsem si jistý, že kdyby bylo vše v pořádku, nejsi tady," namítal. "Takže bude lepší, když mi to povíš."

Rebecca však jen pokroutila hlavou a třebaže byl čaj doslova vařící, upila z něj.

"Vždyť se celá třeseš."

"Prosím, neptejte se a jen mě tu nechejte přes pauzu, než budu mít další hodinu."

K jejímu překvapení její slova respektoval a nechal ji být, přesně jak si přála. Posadil se za svůj stůl, přisunul si k sobě několik papírů odložených na jeho druhém konci a podle všeho se dal do jejich opravování. Testy.

Rebecca si nemohla pomoct a potajmu ho sledovala. Nechápala proč, ale z nějakého důvodu bylo uklidňující jej pozorovat. Vypadal tak vyrovnaně. A ona mu záviděla.

"Co tě na mě tak moc zaujalo?" zeptal se zničehonic, aniž by odtrhl pohled od testů.

V tu chvíli za to byla Rebecca zatraceně ráda, protože s tou horkostí, co se jí objevila ve tvářích, nemohla dělat vůbec nic. A to poslední, co chtěla, bylo, aby věděl, že se kvůli němu červená.

Nakonec sama uhla pohledem a možná, že dobře udělala, jelikož vzápětí zaslechla jeho tichý smích.

Smál se a smál se jí.

Chtěla se propadnout.

"Zrovna tohle vám přijde vtipné?"

"Ne tolik vtipné jako spíš úsměvné."

V tom negativním slova smyslu. Jsi tak hloupoučká, musím se ti smát.

Nebo jsi roztomilá. A musím se nad tím pousmát.

O té druhé možnosti však dost zásadně pochybovala.

"To si ale můžu vyložit jakkoli," řekla proto.

"Jsi chytrá holka, takže určitě víš, jak si to vyložit správně."

Rebecca se mračila a on se jí pořád smál, přímo do tváře. Nejradši by se tak sebrala a utekla i odtud.

"Můžeme zase předstírat, že tady vlastně vůbec nejsem?"

Odpovědí jí bylo, že se znovu začal věnovat opravování testů. A Rebecca se poučila. Už mu nevěnovala jediný pohled.