BAD HABITS | kth

20

Ocitla se v poměrně dost nepříjemné situaci. A při nejmenším v dost podivné situaci.

Všehovšudy, celý den měl nějaké zvláštní vlny a to už od samotného rána. Druhá hodina literatury ji zahnala do úzkých. Jen těžko si to přiznávala a příliš tomu nerozuměla, ale sezení v poslední lavici se pro ni poprvé stalo prokletím. Vehementně se snažila upírat pohled kamkoli jinam než na něj, ale nešlo to. Oči ji pořád utíkaly k němu a třebaže měla chuť propadnout se do země, neměla jinou možnost než zůstat a poslouchat, jak před celou třídou čte báseň v jejím původním znění a to, ve francouzštině.

Rebecca neuměla francouzsky vůbec nic, nerozuměla mu ani jedno pitomé slovo, když však nedokázala udržet pohled mimo Taehyunga, dost značně pociťovala horkost ve tvářích. Doufala, že to nevidí, ale dost o tom pochybovala. Stejně jako její oči, i ty jeho klouzaly po třídě a ona se jim bohužel nevyhla.

Nejradši by se hned místě stala neviditelnou.

Ze školy zmizela hned poté. Netušila, z jakého důvodu zase měla nutkání utíkat, nejspíš vážně nic nevydrží, ale nebránila se mu.

Toulala se po jejích oblíbených místech, po zapadlých koutech města, po jejich společných místech... Brooke. Zeptala by se jí, proč se sakra červená kvůli jejich učiteli literatury. A ta by si z ní pak dělala srandu. Vedla by dlouhé řeči o mladé lásce a Rebeccu by to jen rozčílilo.

Nevěřila.

Neexistovala.

A dál se toulala. Bylo pod mrakem, schylovalo se k dešti. Choulila se do jejího oblíbeného bledě modrého svetru, ale bylo dobře. Ty chvíle, kdy mohla být naprosto sama... Někdy ty nejlepší momenty, někdy ty nejhorší.

Seděla pak na zastávce a čekala, až přijede autobus, kterým se bude moct dostat, protože zase a znovu skončila naprosto na druhém konci města. Od jejího odchodu uběhlo několik hodin. A byla jí zatraceně velká zima, už pršelo, hodně a rapidně se ochladilo. A tak se jen modlila, aby bylo jejímu čekání co nejdřív konec.

Jenže osud je vtipálek, anebo je náhoda blbec, každopádně si pro ni připravil něco jiného, než příjezd autobusu.

S úzkostí sledovala osobu na druhé straně ulice. A ta sledovala ji.

Ve tváři mu pohrával nepatrný úsměv a Rebecca si přála jediné-aby k ní nechodil. Aby si to nenamířil na onu zastávku, nepřešel silnici a neřekl něco ve smyslu kde jsi se zase toulala? Jednoduše mu po tom celém podivném dni nechtěla čelit.

Jenže se schylovalo přesně k tomu, k čemu nechtěla, aby tohle nepřímé setkání směřovalo. 

Její profesor literatury se rozhodl vydat druhým směrem, tedy k ní, s deštníkem pěkně nad hlavou a v kabátě jako dělaném pro podobná deštivá odpoledne. Záviděla mu, protože vypadal až moc komfortně a taky hřejivě, zatímco její svetr byl nasáklý vodou, a Rebecca tak klepala kosu. 

Stalo se to však v okamžiku.

V jednu chvíli byl na nohou, v další už ne, zůstal ležet bokem na mokré silnici, bez sebemenšího pohybu a jeho deštník byl větrem unášen kamsi pryč.

Rebecca se v šoku pomalu vyzdvihla na nohy, přičemž se snažila donutit hlavu, aby pracovala rychleji stejně tak jako její tělo. Všechno totiž ztichlo, její myšlenky, po dlouhé době, bylo to ubíjející. 

Cítila naprostou prázdnotu.