BAD HABITS | kth

33

"Měla jsem jen špatný den, nic víc v tom prosím nehledejte."

Jeho proslov byl dlouhý. Hodně dlouhý. Stihla mezitím vypít celé kafe a i její žaludek se uklidnil. To samé však nemohla říct o bolesti hlavy.

Nemůže uvěřit, že ji odrovnala dvě piva a jedno sodžu...

Taehyung dlouhou dobu nic neříkal, díval se na ni tím jeho nic neříkajícím pohledem, a Rebecce tak bylo ještě o něco hůř.

"Neměl bych, vím a vím to moc dobře, ale nejde to, opravdu si o tebe dělám starosti."

"Máte pravdu," přikývla Rebecca k jeho úžasu. Jen málokdy se stalo, aby se ti dva na něčem shodli. "To byste opravdu neměl."

"Rád bych věděl, jak toho docílit," zamumlal. "Ale... To je bohužel jen můj problém. Měl bych se přestat zajímat. Ostatně, jak jsi sama navrhovala," pokračoval. "Jenže to by ses mi taky nesměla pořád motat do cesty. Nic mi neulehčuješ. Mám pak tendence se ti motat do života a nutkání tě tak trochu zachraňovat."

"Asi jsem vážně vaše oblíbená studentka."

Jeho výraz plný strojeného klidu najednou vystřídal výraz plný frustrace.

Opět pak dlouhou dobu nic neříkal, Rebecca taky ne, jen tiše sledovala, jak Taehyung hledá ve stále ještě nevybalené pracovní tašce cigarety a zapalovač.

"Asi ano," odpověděl, když už si zase seděl pěkně v poklidu a se zapálenou cigaretou.

"Takže když si teď řeknu o cigaretu-."

"Tak žádnou nedostaneš," dopověděl. "Jsi chytrá holka, která se ale často chová nezodpovědně."

"Možná." Pokrčila rameny. "Ale ono to taky vždycky nějak dopadne. Mám pocit, že teď už mi nemůže nic ublížit. Jo, občas se cítím mizerně, stejně jako včera, jenže to asi každý. Každý má někdy den blbec. Jinak se nebojím. I kdyby se mělo stát něco špatného."

"Nebojíš se, nebo ti to je jedno?"

"Nejspíš obojí."

"Ztráta blízkého bolí a každý se s tím vyrovnává jinak, to je naprosto přirozené. Ale v tvém případě... Je to, jako kdybys byla podle všeho najednou úplně jiný člověk. V mnoha a možná že ve všech ohledech."

"Nevíte, jaká jsem byla předtím."

"To nevím," uznal. "Ale snažím si tě představit. Upřímně myslím, že ses příliš nelišila. Jen tvůj přístup. Tvrdíš a taky působíš, jako by tě opravdu nic nezajímalo. Ztratila jsi motivaci? Ke všemu? Rezignovala jsi. A to je strašná škoda. Je v tobě mnohem víc. Jsem o tom přesvědčený."

"Nebojíte se zklamání," konstatovala.

"Nebojím, protože vím, že mě nezklameš."

Rebecca se pousmála.

Jak pošetilé...

Myslí si snad, že se ze dne na den změní? Nebo snad postupem času?

Že se vrátí ke svému starému já, které sice nebylo ideální, ale možná mělo nějaký potenciál...

Ne.

Bude hůř.

Ví to.