BAD HABITS | kth

27

Ten týden, co zameškala, jí přinesl spoustu práce, kterou ve škole musela dohnat. Doplnit si poznámky a hlavně si dopsat testy. Měla tak alespoň nějaké rozptýlení, její hlava jednoduše potřebovala zaměstnat. 

Vlezlým myšlenkám však nemohla zcela uniknout. 

"Dlouho jsi tady u mě nebyla," poznamenal Namjoon. "Což se dá vysvětlit tvým týdenním vyloučením, nicméně ani předtím jsi se tu delší dobu nezastavila."

"Nebyla příležitost."

"Spíš si myslím, že ses mi chtěla vyhnout."

"Svým způsobem ano," přiznala. "Ale vy jistě chápete proč."

Namjoon pouze přikývl na souhlas. V podstatě jí opakoval pořád jedno a to samé dokola. Že by si měla najít skutečného odborníka a začít vše řešit na zcela jiné úrovni. Byla ale přesvědčena, že nic takového není třeba, zvládne se s tím vyrovnat, dříve či později ano, jen je to v některé dny náročnější než v jiné. 

"Není něco, co bys mi chtěla povědět? Tím myslím to, co se přihodilo před několika dny ve školní jídelně."

"Je to příliš osobní," zamumlala. "Jen mi ujely nervy, věřte, zasloužil by si mnohem víc, ale nechci zase spadnout do problémů."

"To je ke zvážení. Nechci tě nijak stresovat, ale přece jenom jsi v posledním ročníku. Čekají tě závěrečné zkoušky a podobně. Není úplně v pořádku se nechat jen tak vyloučit. Neříkám, že by k tomu mohlo znovu dojít, nicméně bys měla dbát na to, aby se kolem tebe netvořily problémy vůbec žádné. Pak se dá předejít spoustě nepříjemnostem. A pokud Jeon Jungkook stojí za tvými potížemi, je rozhodně na místě o nich mluvit. Třebaže je to osobní."

"Není to tak jednoduché."

Kde by sakra měla začít se svou zpovědí?

Je toho příliš...

Nemá v hlavě ucelený příběh. 

"V pořádku. Jen nad tím aspoň přemýšlej."

"Pokusím se."

"To jsem rád," věnoval jí vřelý úsměv. "Pro dnešek by to tedy mohlo stačit, můžeme se rozloučit."

"Vlastně... je tady něco, na co bych se chtěla zeptat. Pokud můžu."

"Povídej."

"Profesor Kim... Je v pořádku?"

Rebecca si opravdu nemohla pomoct a musela se zeptat. Zvědavá byla taky, ale spíš si dělala starosti, třebaže se jí to příliš nelíbilo. Protože si žádné starosti dělat nechtěla, ne o něj. Jenže to bylo, jako kdyby se ztratil z povrchu zemského. A popírat, že z toho neměla dobrý pocit, by bylo naprosto zbytečné.

"Vyskytly se u něj nějaké zdravotní komplikace. Nezatěžuj si s tím ale zbytečně hlavu. Myslím si, že příští týden už bude zase zpátky."

Zdravotní komplikace...

Že by zase zkolaboval? Skončil v nemocnici stejně jako předtím?

"Je ale milé, že se zajímáš, když mu to povím, třeba mu to alespoň trochu zvedne náladu."

"Ne!" vyhrkla Rebecca. "Nic mu neříkejte."

"Vlastně jsem tak trochu vtipkoval, nemyslel jsem to úplně vážně. Tvá reakce je ale poměrně úsměvná. Pokud chceš, můžu jej pozdravovat a vzkázat, že se těšíš na čaj."

"Přestaňte si ze mě dělat srandu." Mračila se Rebbeca.

"Promiň mi, ale nemohl jsem si pomoct."

"Jen jsem se zeptala, z čisté zvědavosti, obzvlášť po tom, čeho jsem byla svědkem a rozhodně ne kvůli tomu, abych vám zadala podnět k zábavě."

Namjoon se ještě jednou omluvil za jeho poznámky a znovu ji ubezpečil o zdraví jejího učitele a jeho nejlepšího kamaráda. Příliš to sice nepomohlo, Rebecce bylo jasné, že čistou pravdu jí neřekne, proč by to taky dělal, ale svým způsobem se tak trochu spoléhala na to, že pokud by to bylo opravdu něco vážného, nelhal by.

Nicméně o tom, jak to skutečně bylo, se přesvědčila hned následující pondělí.