BAD HABITS | kth

10

Byla by radši, kdyby na ni prarodiče byli naštvaní. Ale ne, v jejich tvářích ovšem viděla zklamání, jakmile se přiznala k tomu, že v uplynulých dnech nechodila do školy a že potřebuje omluvit zameškané hodiny, kterých, když si to spočetla, bylo požehnaně.

Bylo to pro ni tak o dost horší, než kdyby na ni křičeli či něco podobného. Jen ty zklamané pohledy...

Měla vůči nim výčitky. Ale je to silnější než ona, poslední dny rozhodně ano. Jednoduše to nezvládla. A jo, pořád jí nebylo dobře a nejradši by zůstávala v bezpečí domova, nejlépe v její posteli, nicméně sama moc dobře věděla, že do té školy musí, ať chce, nebo ne.

Slíbila to. Jak babičce a dědovi, tak i jemu.

Ve čtvrtek s Taehyungem neměla žádnou hodinu, i přesto si ji ale našel. Odchytil si ji na chodbě mezi všemi ostatními studenty, což ji akorát utvrdilo v tom, že bohužel není nepřehlédnutelná, třebaže se o to zatraceně snažila.

"Líbí se mi, že umíš dodržet své slovo."

Rebecca pokrčila rameny.

"Přišla jsi a hodiny už máš taky omluvené," pokračoval. "Možná bych i řekl, že jsem na tebe pyšný, ale mám za to, že by tě to spíš rozčílilo, než potěšilo."

"To máte pravdu," zamumlala. "A pokud je to vše a já doufám, že je..." Ano, chtěla z té konverzace utéct co nejrychleji by to bylo možné.

"Není," skočil jí do řeči.

"Skvělý."

"To se teď na mě ani nepodíváš?"

Omyl.

Nebylo to jen o něm. S hlavou k zemi chodila skoro celý den. Když nemohla zmizet ona, zmizeli aspoň ostatní.

"Není to tak, jak si myslíte."

"A jak tedy?"

"Nebudu nic vysvětlovat."

"Pojď se mnou."

Teprve až v ten moment se na něj podívala a pokroutila hlavou.

"Nech toho, Rebecco, a pojď."

"Nemůžu se s vámi zdržovat. Chtěla jsem jít do knihovny, nebo někam jinam, kde bych si mohla dohnat všechnu látku, co jsem zameškala."

Vždycky se musela učit mimo domov, jinak to nezvládala. Její postel byla až příliš lákavým místem, kterému nezvládala odolat a pak nedělala ni než to, že poctivě odpočívala.

"A právě proto bys se mnou měla jít."

Šla a nebylo těžké uhádnout kam. Řekl jí, ať si dělá, co potřebuje a ještě jí s úsměvem nabídl čaj, který jak jinak než odmítla.

"Proč?" zeptala se však. "Mohla jsem jít-."

"Do knihovny?" dokončil. "Nebo by ses zase zavřela někde v prázdné třídě, hlavně aby tě nikdo neviděl? Jednoduše dělej, jako bych tady nebyl a pracuj si na tom, na čem potřebuješ, nebudu tě nijak rušit, taky mám své práce dost."

"Já to nechápu," přiznala. 

"Buď přesnější."

"Vás nechápu." 

"Páni, obávám se, že se schyluje k poměrně dost komplikovanému tématu pro rozhovor."

"Nechte toho a radši mi povězte, proč tohle všechno děláte. Přece to se mnou jen od pohledu nemůže být tak špatné, jinak si nedovedu vysvětlit, z jakého důvodu se tak angažujete. Máte snad potřebu někoho zachraňovat?"

"Když na vše odpovím kladně?"

"I tak budu chtít vysvětlení."

"Přece ti nemusím říkat, jak se věci mají. To sama víš bez pochyby nejlíp. Ale jestli opravdu chceš, můžeme o tom mluvit. Můžeme mluvit o tom, jak se snažíš splynout s davem, ale nejde ti to. Jak jsi nervózní a vybíjíš si to sama na sobě. Můžeme mluvit i o tom, že snaha zmizet tě kolikrát dostane do takových stavů, kdy už ti je pravděpodobně všechno jedno. Utíkáš a přemýšlíš kdo ví nad čím. Neděsí tě to? Ani trochu? No a pak tě najdu na úplném konci města, skoro čtrnáct dní po tom, co jsem tě naposledy viděl ve škole. Takže ano, pokud chceš, můžeme o tom mluvit. A možná se vzájemně pochopíme."

Rebecca věděla, že se neměla ptát. 

Kéž by mlčela.

Zase na ni díval, jako kdyby jí viděl až do duše a to se jí zatraceně nelíbilo. Jestli ji něco skutečně znervózňovalo, tak to byl jeho pohled.

Nemohla jinak než uhnout tím svým, který zbaběle přesunula na desku pracovního stolu, u něhož seděla a zamumlala tiché neřešme to. 

"Jak si přeješ." Pokrčil rameny. "A vážně si nedáš ten čaj?"

"Jedině kafe."