BAD HABITS | kth

21

Nemocniční chodba byla ponurá a prázdná. 

Rebecca dostala od zdravotní sestřičky deku, aby byla aspoň trochu v teple, zatímco její svetr se sušil bůh ví kde. Rovněž dostala něco na uklidnění, třebaže všechny ujišťovala, že ona je v pořádku, protože pomoc potřeboval především někdo úplně jiný, ale nebylo jiného zbytí. Ta prázdnota ji neopustila, přidala se k ní akorát podivná netečnost a nechuť se třeba jen nepatrně pohnout.

Snažila se si v mysli srovnat, co se stalo a jak to celé proběhlo a i když na tom s největší pravděpodobností nebylo nic složitého, nevěděla tomu hlavu ani patu. Nemohla se však zbavit toho svíravého pocitu na hrudi, kdykoli si vybavila obraz toho, jak padá k zemi a pak už se nehýbe. Po celou tu dobu, než pro něj přijeli doktoři... Nevěděla, co má dělat, vůbec, a tak jen čekala, než dorazí někdo, kdo bude schopen jakékoli pomoci, které ona nebyla.

"Rebecco?" 

V momentě, kdy na nemocniční chodbě spatřila Namjoona, i přes všechny oblbováky, které v sobě měla, pocítila úlevu.

Nebyla schopná mu cokoli povědět a on pochopil. Bez dalších slov se šel posadit vedle ní, načež několik dalších minut strávili v naprosté tichosti.

"Vy víte, co s ním je?" zeptala se po chvilce.

"Tuším."

"Je to špatný?"

"Nedělej si starosti, určitě se dá dohromady, doktoři ho dají dohromady. Radši mi pověz, jak je tobě."

"Jsem unavená. A taky ve stresu. Úplně mi z toho teda není dvakrát dobře," přiznala.

"Chápu. Bez pochyby to pro tebe byl dost nepříjemný zážitek vidět něco takového na vlastní oči. Ještě chvilku ale počkejme, za chvilku by mi měli přijít povědět co a jak a pak tě hned odvezu domů."

Rebecca nijak neprotestovala. Vidina domova a její postele pěkně s peřinou pro ni byla dokonalá.

"Souvisí to nějak s těmi jeho problémy?" odhodlala se však zeptat po další dlouhé vlně ticha.

"Ano. Taky."

"Víc mi asi neřeknete, že?"

"Ne. Nebylo by to k ničemu dobré. A není třeba tě víc stresovat. On sám ti pak jistě poví, co uzná za vhodné. Při nejmenším alespoň nějaké vysvětlení ti dlužit bude."

Namjoon pak mluvil s doktory a Rebecca se nesnažila ani nastražovat uši. Časem si dala dvě a dvě dohromady a nemusela být géniem na tom, aby pochopila, k čemu tedy došlo. 

"Bude v pořádku?" dotázala se jen, když už seděli v autě Namjoona a on ji vezl domů. 

"Kolaps v důsledku vyčerpání organismu. Kapačky. Dva dny si tu poleží a potom ho pustí. Uvidíme, co bude dál. Nemám z toho dobrý pocit, nestalo se to poprvé a bojím se, že se to nestalo ani naposledy."

Rebecca pokývala hlavou a na nic dalšího už se raději dál nevyptávala. Cesta k ní domů trvala přibližně půl hodiny a Namjoon ji mezitím stihl minimálně tak desetkrát poděkovat.

"Není za co mi děkovat."

"Je to můj nejlepší kamarád. Je za co děkovat. A pokud se nebudeš zítra cítit na to, abys šla do školy, v pořádku, zařídím to. Hlavně si odpočiň."

A přesně to měla v plánu. 

Prospala několik hodin. Druhého dne se probudila až odpoledne a pořád si nepřišla dostatečně odpočatě na to, aby byla schopna vylézt z postele. Svalovala to na to, co dostala včera k večeru v nemocnici, svalovala na to na stres, kterému byla vystavena. Svalovala to na něj a na jeho nezodpovědnost a svalovala to sama na sebe za to, jak neschopná je pracovat sama se sebou a s tím, co se uvnitř ní odehrává. Děsila ji představa, že to jednou taky nezvládne. A že u toho nikdo nebude.