BAD HABITS | kth

18

"Proč vás tak moc baví hrabat se v mých problémech?"

"Baví?" zopakoval se zamračením.

"Špatná volba slov?"

Byl čtvrtek a Rebecca přišla na ono přezkoušení z literatury. Jenže k ničemu takovému podle všeho nesměřovalo. Kim Taehyung jí zase uvařil jak jinak než čaj, o který se však neprosila. Ale ani on se neptal. Zajímalo ho, jak se má a podobně, zatímco seděl naproti ní a momentálně ji hypnotizoval dosti upřeným pohledem.

"To ano. Tvé trable totiž rozhodně nevidím jako formu zábavy."

"A co tedy ty vaše?"

"Prosím?"

"Vaše problémy. Čím jsou ty mé natolik speciální, že ty vaše ignorujete?"

Zaskočila jej.

Ve vteřině uhnul pohledem a upil ze svého čaje. A ano, Rebecca si všimla, že ruka, v níž držel hrneček, se mu klepala. Sice jen trošku, ale klepala se.

"Jak už jsem jednou řekl," pronesl poté, co se napil, "máš příliš bujnou fantazii. Snad ji využiješ k odpovědím na otázky, které jsem si pro tebe připravil."

"Jestli po té skoro půl hodině, co tu jsem, konečně hodláte přejít k literatuře, prosím."

"Uvědomuješ si vůbec, jakým způsobem se mnou mluvíš, Rebecco?" Kroutil hlavou. "Kdyby šlo o kohokoli jiného..."

"Myšleno mě nebo vás?"

"Nepokoušej mou trpělivost."

"Dobře," zamumlala po chvilce. "Omlouvám se."

Už mu ale bylo asi stejně vše jedno.

Kdyby šlo o kohokoli jiného... Nejspíš by jí nepokládal tak triviální otázky, neusmíval by se nad jejím zmateným výrazem a nekouřil by jednu cigaretu za druhou.

Bylo to směšné. Nemusela vůbec chodit a snažit se získat lepší známku. Nemusela kvůli tomu zahodit celé středeční odpoledne a večer. Ona lepší známku nepotřebovala, on jí ale tu lepší známku z nějakého důvodu dát chtěl. A dělal pro to víc než ona.

"Co tohle mělo znamenat?" zeptala se, jakmile skončil s jeho dotazy a řekl, že tak je to v pořádku a podle jeho představ.

"To, že máš tu strašnou známku opravenou."

"Ptal jste se na banálnosti."

"Takový dojem máš jen kvůli tomu, že jsi se dobře připravila. A to je naprosto v pořádku."

"Nejsem hloupá-."

"To nejsi," nenechal ji ani domluvit. "Tak v tom nic víc nehledej, ano? Čaj ti chutnal?"

"Nemám ráda čaje, vždyť to přece víte. Proč se teda ptáte?"

"Protože ty čaje, které nemáš ráda, vždy vypiješ."

"Možná, že přece jen nějaké to slušné vychování mám."

"To by bylo vskutku milé zjištění, ale nejsem o tom bohužel přesvědčen. Každopádně z mé strany je to vše. Pokud chceš, můžeš odejít."

Rebecca neváhala a po jeho slovech si posbírala své věci a s batohem na zádech si to zamířila ke dveřím jeho kabinetu.

"Víte," řekla však ještě na poslední chvíli, než vůbec sáhla po klice dveří, "mám takový dojem, že tady vzniklo něco, co jsme si ani jeden nepřál a ani nečekal."

"Buď víc konkrétní."

Jeho výraz byl nečitelný, dokonale nečitelný, ale Rebecca z vlastní zkušenosti věděla, že ty vedlejší projevy zdaleka nejsou jen o obličeji. Jeho ruce mluvily naprosto za vše.

"Vidíte mé problémy a snažíte se zasáhnout. A zatím úspěšně ignorujete ty vaše. A přesně takhle to asi chcete, neřešit sebe, ale druhé. Jen vás nejspíš nenapadlo, že zase nebudu natolik zahleděná sama do sebe a že pro změnu já uvidím to, co je špatně s vámi. Nejsem ale jako vy, abych vám do toho kecala. No vzhledem k tomu, že si tu jednu zpropadenou, ale zato dost zásadní věc pravděpodobně sám neuvědomujete, mám snad jinou možnost?"

Rebecca očima sklouzla na plastovou krabičku, kterou měl danou na stole a jejíž obsah byl prakticky netknutý, třebaže už byla pozdní odpolední hodina.

"Měl byste sníst aspoň něco. Protože zelený čaj a cigarety vám jídlo nenahradí."