Návrat do školy byl pro ni obrovskou zkouškou.
Všechny ty pohledy ji nepřekvapovaly. Počítala s nimi a to ji zachránilo a pomohlo udržet si čistou hlavu. Vždyť se neměla za co stydět. To Jungkook byl tou sviní, co o ní začal šířit pomluvy s cílem jí zničit život ještě víc. Jenže se tak nestalo. A Rebecca kráčela po školní chodbě se vztyčenou hlavu. A ne, opravdu ji nic nerozhodilo.
A to, na co ji upozorňoval Taehyung?
Že tu pro ni nebude, že se nebude mít ve škole kde schovat, pokud se v ní bude muset pohybovat s vědomím, že spolu doopravdy něco měli.
Musela se nad tím usmát.
Vždyť by jí ho každý mohl závidět.
V průběhu dne obešla všechny učitele, se kterými potřebovala mluvit. Přeci jen chyběla velmi dlouhou dobu a bylo nutné osobně vykomunikovat spoustu záležitostí. Domluvila si termíny, kdy si splní zameškané studijní povinnosti, a díky tomu před sebou zase měla cosi dalšího, na co se může soustředit a čím vyplní volný čas. Ne, že by ji studium nějak zásadně bavilo a byla nadšením bez sebe, že má před sebou bezpočet testů, nicméně byla nadšená z toho důvodu, že jinak její hlavu neustále okupoval Taehyung a to pro ni jednoduše bylo naprosto nesnesitelné. Aspoň na nějaký čas jí tak hlavu zaměstná něco jiného. Tedy aspoň doufá, že to bude silnější než on.
Paradoxně situaci ve škole zvládala mnohem lépe než situaci s Taehyungem. I střet s Jungkookem pro ni byl snazší než střetnutí se s Taehyungem. Jungkook se snažil, fakt se opravdu dost snažil o to, aby ji uvítal hezky po svém, nicméně Rebecca mu nedala šanci ji rozhodit, třebaže ji to stálo hodně velké úsilí. A z nějakého důvodu to stále bylo jednodušší než Taehyung a ten jeho neustále rozumný přístup k ní. Tedy spíš odstup.
Vnitřně umírala pokaždé, co jej viděla a co jí jasně dával najevo, jak se věci mezi nimi mají a mít budou. Neměla mít absolutně žádnou šanci a i když to bylo šíleně frustrující a měla pocit, že nebude trvat dlouho a opravdu se zblázní, pokud ho nebude moct mít, vytrvávala a nevzdávala se.
Bylo to však zatraceně těžký.
Čím víc ji nechtěl, tím víc chtěla ona jeho.
"Ty si vážně myslíš, že by tomu všemu mohl být konec?"
Mohla to čekat. Jelikož ani Jungkook podle všeho není někým, kdo by se jen tak vzdával. Jenže Rebecca teď byla silnější než kdykoli jindy. Nehodlala mu dovolit ji zničit.
Ještě si na ni počkal mimo prostory školy, skoro na půli cesty k Taehyungovi.
"A proč by nemohl?" odpověděla nezaujatě.
"Hraješ si na to, jak strašně silná teď jsi, ale není to tak. Stačí málo a sesypeš se jako domeček z karet."
"Nemá cenu, abys mi cokoli podsouval, já už tvou hru nehraju."
"Nepokoušej mě, Rebecco."
"Přestaň ze sebe konečně dělat tohle monstrum a vzpamatuj se," konfrontovala ho. "Kdo je tady ubožák? Kdo je tady naprosto k ničemu? Kdo je naprosto zoufalej, že nemůže jinak a dělá totální zhovadilosti, který jsou pod úroveň normální lidskýho bytí? Proč jsi to tenkrát udělal? Nemohl jsi jinak, než mě zdrogovat a pak, aniž bych mohla cokoli dělat, na mě vlézt? Protože jinak bys na to neměl? Kdo ví, cos doopravdy udělal, že ti Brooke skočila na lep. Možná to samý co mně a hezky jsi jí to pak vysvětlil tím svým způsobem, aby ti věřila. Aby si myslela, že to a tebe vážně chtěla. Zmanipuloval jsi ji a dělal na ni pěkný oči, který zafungovaly. Jenže to ty jsi slaboch. Ty jsi chudák. Ne já."
Bolelo to.
A skoro ji ta rána položila na zem.
Asi i ona zasáhla dobré místo, protože Jungkook se zasnažil, aby se mu povedlo to stejné, co jí. Bolel ji nejen nos, celá tvář, celá hlava. Pulzovala bolestí. Zatmívalo se jí.
Ale držela se.
K jeho překvapení se však nekonal žádný pláč, žádné naříkání a ani skuhrání nad bolestí. Začala se smát a smála se jemu.
"Ty jsi fakt magorka. Šílená."
"Ne tolik co ty."
"Půjdeš si brečet za ním, co?"
"Sere tě to?" ušklíbla se, což ale probudilo jen další vlnu bolesti v obličeji. I tak se nehodlala zastavit. "Sere tě, že snad poprvé někdo nechce tebe, ale jeho? I kdybys mi dal sto dalších ran, i kdybys mi řekl a udělala cokoli, vždycky půjdu za ním."
"Jo? Protože to jsou odvážný slova. Jen abys nedopadla jako tvá kamarádka. Taky byla nechtěná. A on tě nechce."
Teď už se Rebecca mračila a znervózňovala ji krev tekoucí po její ruce, kterou si držela u nosu.
"Ale neboj, vždycky máš ještě jeden pokus, když se ten první nepovedl."
"Cože?"
"Nedělej, že ses ten den nechtěla zabít. Buď jenom ráda, že jsem si to nechal pro sebe. A to jen z lásky k tobě."
"Stůj!" volala za ním, když se dal v okamžiku na odchod a jeho chůze značila to, že pokud za ním Rebecca nepoběží, nestihne ho. A ona opravdu nebyla ve stavu, kdy by mohla utíkat.
"Tak zatraceně stůj, Jungkooku!"
Nic.
Jak to věděl?
ČTEŠ
BAD HABITS | kth
Фанфик"Prosím, pojďme si raději povídat o tom, co všechno bylo v mém testu špatně než o tom, jak moc na nic jsou naše životy." Ty špatný zvyky mě nakonec stejně dovedou zase jen a jen k tobě.
