BAD HABITS | kth

26

Byla na týden vyloučena ze školy. A nutno říct, že to možná byl jeden z těch nejlepších týdnů v jejím životě. Jungkook se totiž postaral o dost barvitou stížnost na její osobu, ale Rebecca se vůči ní nijak nebránila. Neměla k tomu důvod. Byla si vědoma toho, jak by to dopadlo. Neříkalo se o ní příliš dobrých věcích, v očích autorit najednou byla "ta problémová." Chodí za školním poradcem. A Kim Taehyung by toto taky mohl povědět víc než dost. Jednoduše, byla by nahrána. Nikdo by její verzi příběhu nevěřil. A ne, nebyla z toho vlastně ani tolik smutná. Ten týden volna potřebovala.

"Musíme si promluvit, Rebecco."

Kim Taehyung se jí postavil do cesty na školní chodbě. 

"Myslím, že nemáme o čem," namítla. "A hlavně... jestli se mě jen chcete zeptat, jak jsem se ten týden, co jsem byla pryč, měla, nemusíte se u toho tvářit tak vážně."

Povzdechl si. "Tvá drzost mě nepřestává překvapovat."

Rebecca mu na to raději nic neřekla. Doufala, že pochopí, že s ním jednoduše mluvit nechce.

"Takže... Jak jsi se tedy měla?"

"Výborně," zamumlala, načež se chtěla dát bez dalších slov na odchod. Konkrétně jej obejít a pokračovat v cestě do školní jídelny alespoň pro něco malého k snědku. 

Nenechal ji. 

Zlehka prsty obemkl její levé zápěstí, čímž ji zastavil v jakémkoli dalším pohybu. 

"Kampak? To zdaleka není všechno."

"Pusťte," řekla.

"A riskovat, že hned využiješ příležitosti a utečeš? Ne, popovídáme si u mě v kabinetu."

Neměla jinou možnost. Nechtěla se jím nechat před očima druhých táhnout přes školní chodbu až k němu do kabinetu, a tak šla naoko dobrovolně.

"Posaď se," řekl, jakmile za nimi zavřel dveře. "Dáš si čaj?" 

"Že vás pořád baví se ptát, když odpověď znáte."

"Pokud si dobře pamatuju, potom, co jsem se pokaždé zdvořile zeptal, jsi několikrát souhlasila. Proto se ptám i teď. Chceš čaj?"

"Ne, děkuju."

"Mohl jsem to vlastně čekat," pousmál se. "Nevadí, já si čaj neodpustím. Každopádně to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit, je ten incident, kvůli kterému jsi byla dočasně vyloučena."

"Není na tom nic k rozebírání."

"Právě, že toho je mnoho. Nevěřím, že bys jen tak někoho bezdůvodně napadla. Ještě tácem, na kterém jsi měla oběd."

"A co když se přesně tohle stalo?"

"Rebecco... Nedělej ze mě hlupáka. V některých ohledech jsi předvídatelná. Bojuješ spíš slovy než jinými způsoby. Takže jak to bylo?"

"Fajn," zamumlala. "Bylo to totiž úplně jednoduše. Choval se jako idiot. Dostal, co si zasloužil a možná to pořád bylo málo."

"Proč jsi se pak nijak nebránila a nechala jsi se vyloučit?"

"Protože nemělo cenu se bránit, nejsem zrovna ve velké oblibě. Bylo by to zbytečné. Bez tak by věřili jemu."

"Pochybuji. Protože ani Jeon Jungkook není na prvních místech v žebříčku oblíbenosti, jen si toho možná nejsi vědoma. Víš, celá ta situace mě ale nakonec dovedla k jedné myšlence."

"Mám být zvědavá?"

"Nemusíš, protože ti to tak jako tak povím. Jen bych byl opravdu rád, kdybys ke mně byla naprosto upřímná. Chci, abys věděla, že ti můžu pomoct, i když si třeba myslíš, že nic z toho, co se stalo, nebo se vlastně děje pořád, nemá východisko."

Rebecca nemohla popřít, že ji to nezahřálo u srdce. Jen kdyby jeho slovům věřila... Jelikož ona východisko neviděla. Nechtěla se Jungkookem nechat zahnat do úzkých, ale moc dobře si uvědomovala, že pokud bude Jungkook chtít, tak přesně k tomu dojde. Má z něj strach, svým způsobem dost velký, ví, čeho je schopný a vidět nějaké východisko... V žádném případě.

"Řekni, je Jungkook tím, o kom jsi mluvila? Je on tím někým z minulosti? Vydíral tě? Pověz..."

Rebecca však jen pokroutila hlavou. 

"To je v pořádku. Myslím to vážně. Opravdu mi to můžeš povědět."

"Nejde to."

"A co Namjoon? S ním bys byla ochotná mluvit?"

"S ochotou to nemá nic společného. Jde o to, že o tom není lehké mluvit. Prostě to nejde, pochopte to prosím."

"Děláš mi starosti."

"Jsou zbytečné."

"Nejsou."

"Tak mi to aspoň nevyčítejte. Protože to vy jste se začal zajímat."