BAD HABITS | kth

28

Snažila se působit nenápadně. Pomalu si uklízela věci do tašky a doufala, že tím získá aspoň nějaký čas. Byla na sebe trochu naštvaná, za její zvědavost, kterou se celou tu dobu snažila potlačit, ale bylo to marné. Kim Taehyung ji z nějakého zpropadeného důvodu nedával chvilku klidu. 

Když už většina studentů byla pryč ze třídy a všechny její věci byly pečlivě uklizeny, odtrhla pohled od desky lavice a přesunula jej směrem ke katedře. S nepříjemným zjištěním sebou trochu cukla, nečekala totiž jeho přítomnost přímo u její lavice. Nechápala, jak se k ní mohl naprosto nepozorovaně dostat, zase tak mimo a ponořená do svých myšlenek nebyla.

"Špatné svědomí?" pousmál se nad její reakcí. 

"Vůbec," zamumlala. "Jen jsem nečekala, že se sem takhle vplížíte."

"Ne? Vzhledem k tomu, jak jsi na mě celou hodinu zírala, došel jsem k závěru, že bys se mnou asi ráda mluvila. Nebo bych si to snad měl vykládat jinak?"

"Jen jsem se chtěla zeptat, jak se máte," přiznala. "Nebyl jste tu týden," dodala, když nic neříkal.

"Chyběl jsem ti?"

"Neodpovídáte mi na otázku." Zamračila se.

"To ty mě ale taky ne."

"Proč mi prostě nemůžete povědět, jak se máte?"

"Už dobře," řekl. "Nemusíš si dělat starosti."

"Pokud mám být ale upřímná, vypadáte příšerně."

Přišlo jí, že zhubl. Možná to byl jen důsledek jeho pravděpodobně týdenní nemoci, ale stejně, nevypadalo to nejlíp. V obličeji byl pobledlý a jeho oči byly unavené. 

"Děkuju za poklonu, snažím se co to jde."

"Věřím, že víte, jak jsem to myslela. Vzhledem k tomu, co jsem tenkrát viděla... jsem se prostě musela zeptat. A taky vzhledem k tomu, že i vy se pořád ptáte mě. Přijde mi to správné."

Taehyung si povzdechl. "Mrzí mě, že jsi toho tehdy musela být svědkem. Na druhou stranu, nebýt tebe, kdo ví, co by se tam se mnou stalo. I tak mě to ale mrzí. Každopádně starosti si o mě nedělej, sice to tak nemusí působit, ale dokážu se o sebe postarat. Sice ne vždycky nejlíp, ale dokážu. Pořád to však není nic, čím bys měla zatěžovat svou hlavu."

Rebecca by byla opravdu ráda, kdyby tomu tak bylo. Kdyby si kvůli němu nemusela zatěžovat hlavu, jenže... Jak? Nelíbilo se jí to, chtěla se těch nutkání a pocitů zbavit. Všechno by bylo jednodušší. Mnohem jednodušší. Necítila by se před ním tak moc hloupě a jako holka, co má možná až příliš velký zájem o jejího učitele.

"Slíbíš mi to?"

Rebecca pokývala hlavou.

"Dobře."

Odcházeli pak ze třídy společně, kde hned u dveří spatřila Jungkooka. Ulevilo se jí. Nebyla na něj sama. Byla si tak jistá tím, že si nic nedovolí. Bylo totiž jasné, na koho čekal. Na ni a nejspíš jí chtěl znepříjemnit život zase o něco víc. 

"Promluvíme si?" zeptal se však, přičemž Taehyunga dokonale ignoroval.

Jenže Taehyung se ignorovat nenechal.

"Pokud nechceš nic ke mně, tak myslím, že k žádnému rozhovoru nedojde."

"Do mě a Rebeccy vám vůbec nic není, takže to, jestli spolu budeme mluvit, nebo ne, není vaše věc."

"O tom dost pochybuji. Mimo jiné, Rebecca má na spěch, čeká ji sezení u školního poradce, jen bys ji zdržoval."

Rebecca žádné sezení u Namjoona neměla, ale raději se rozhodla být zticha. 

"A vy jí děláte garde nebo co?"

"To zase není tvá věc. Místo toho by sis měl být vědom svého chování, určitě nechceš další problémy."

Jungkook se nespokojeně zamračil, načež upřel pohled zpět na Rebeccu. "Ty víš, že tímhle a ani tamtím to nekončí."

"Nikdy nic nezačalo."

"Jak moc se pleteš..."